Německo v problémech, Česko překvapuje. Co stojí za nečekaným vzestupem tuzemských fabrik?

Český průmysl je v posledních letech tak trochu za otloukánka. Na hraně stagnace ho držely vysoké ceny energií, drahé úvěry i rostoucí protekcionismus, zatímco o temnou budoucnost se měl postarat Green Deal. Letos se ale českým výrobcům daří nad očekávání – celý sektor se dokonce stává čím dál větším tahounem ekonomického růstu. Jak pevné jsou základy tohoto vzestupu?

Faktorů stojících za odolností průmyslu je hned několik. Ten těží z nových strukturálních trendů: investic do umělé inteligence (AI), dekarbonizace a snižování energetické náročnosti i rostoucích výdajů na zbrojení napříč Evropou. Právě firmám z těchto odvětví se v posledních měsících daří nejvíc. Díky povedenému přechodu na výrobu elektromobilů zaznamenala výrazný úspěch mladoboleslavská Škoda Auto, a to navzdory vleklým potížím ostatních značek z koncernu Volkswagen. Z vyšších výdajů na obranu pak těží CSG nebo Colt CZ.

Paradoxní pomocí je i konflikt na Blízkém východě. Skokový nárůst cen energetických komodit jednak zvýšil poptávku po „čistých“ technologiích, jako jsou elektroauta či obnovitelné zdroje elektřiny. Strach ohledně dodávek pak vedl k překotné snaze o předzásobení mezi odběrateli. A nárůst cen zemního plynu v Asii zase o něco zlepšil konkurenceschopnost evropského chemického průmyslu, kterému se po několika hubených letech opět aspoň trochu daří.

Vzpruha skrze předzásobení a vyšší ceny plynu v Asii časem nejspíš zase opadne, ale ostatní faktory podporující poptávku by měly vydržet. Český, potažmo evropský průmysl však rozhodně nemá úspěch garantovaný – tou největší a rapidně sílící hrozbou je státem subvencovaná konkurence z Číny, která dnes drtí většinu evropských automobilek. Minimálně v Česku se ale výrobci začínají na nové strukturální trendy v zahraniční poptávce adaptovat. Tato flexibilita je něco, co už český průmysl v minulosti mnohokrát prokázal, a pokud se mu to podaří i tentokrát, může současné slušné tempo růstu udržet ještě dlouho.

Průmysl znovu tahounem růstu

Průmyslová produkce letos zatím roste solidním dvouprocentním tempem. A to i přes problémy, jež v dodavatelských řetězcích a cenách energií a pohonných hmot vyvolal na jaře konflikt na Blízkém východě. V červnu dokonce meziroční růst zrychlil nad čtyři procenta. V druhém kvartálu tak průmysl výrazně přispěl k celkovému růstu ekonomiky zrovna ve chvíli, kdy spotřeba domácností začínala zpomalovat – z dvouprocentního meziročního růstu celé ekonomiky připadla třetina právě na průmysl.

Navíc i výhled na nejbližší měsíce – navzdory napjaté geopolitické situaci – vypadá slibně. Průzkumy mezi průmyslníky, včetně důležitého indexu nákupních manažerů PMI, poukazují na rostoucí produkci, optimistická očekávání ohledně budoucího vývoje a opatrné plány na expanzi. Velmi slušným tempem roste objem i hodnota nových zakázek, a to především ze zahraničí – domácí poptávku zatím ještě brzdí slabší investiční aktivita. Průmysloví výrobci navíc začínají o něco pozitivněji hodnotit svoji konkurenceschopnost, aspoň na evropském trhu.

Nenaplnily se tak katastrofické scénáře o tom, jak bude průmysl po velmi náročných letech, poznamenaných energetickou krizí, dál upadat. Naopak, zdá se, že v českém průmyslu dochází v posledních letech k zajímavé restrukturalizaci, kdy rostoucí podíl na celkové produkci zabírají právě odvětví, jež se adaptují na nové poptávkové trendy – dekarbonizaci, investice do AI a zbrojení. Naopak útlumem procházejí energeticky náročná odvětví jako hutnictví nebo výroba stavebních materiálů.

Současný slušný výkon průmyslu je známkou toho, že tato restrukturalizace už začíná nést své ovoce. Zároveň však pravděpodobně ještě není u konce, což naznačuje pokračující, byť nyní už výrazně pomalejší propouštění v průmyslových závodech – v letech 2020–2025 ubylo v průmyslu přes 60 tisíc pracovníků, velkou měrou k tomu přispěl například bankrot ostravských oceláren Liberty či propouštění u výrobce automobilových sedadel Adient.

„Tradiční“ je na českém průmyslu flexibilita

Při pohledu na tuzemské průmyslové premianty přitom nejde o odvětví, která by veřejnost považovala za „tradiční“. I v případě české stálice Škody Auto, potažmo celého automotive sektoru, jde o střízlivý přístup a zvládnutí nástupu elektromobility. Modely Enyaq a Elroq z dílny Škodovky patří mezí pět nejprodávanějších elektroaut v Evropě.

Problémy německých automobilek se v Česku podepisují především na jejich subdodavatelích a výrobcích součástek. Nad tím nejde mávnout rukou, výroba komponent pro auta u nás tvoří čtyři procenta celé ekonomiky. Českému automobilovému průmyslu se ale hlavně díky Škodovce jako celku daří. V první polovině letošního roku rostl velmi slušným meziročním tempem 3,5 procenta.

Dalším úspěšným odvětvím je výroba elektrotechniky, výpočetní techniky a optických a měřicích zařízení. Zde se začínají plně projevovat dva nastupující globální trendy – investice do umělé inteligence, zejména infrastruktury v podobě mikročipů a datových center, a pokračující dekarbonizace včetně přechodu na elektřinu.

Z prvního trendu těží především technologické firmy jako výrobce mikročipů Onsemi nebo Tescan, zaměřující se na elektronové mikroskopy. A ve výrobě takzvaného clean techu – tedy produktů a technologií na snižování uhlíkové, energetické a materiálové náročnosti a adaptaci na změnu klimatu – Česko hraje světovou ligu, jak jsme nedávno rozebírali v podcastu 11am Briefing.

Podle datového projektu Mapa příležitostí Česka spolku Druhá ekonomická transformace tvoří dnes clean tech už čtvrtinu českého vývozu přes 1,3 bilionu korun ročně. Dobré výsledky v poslední době vykázaly například Škoda Transportation a její dopravní prostředky pro veřejnou dopravu, špičkový výrobce převodovek a ozubených kol Wikov nebo strojírenská firma 2JCP, vyrábějící technologické celky pro čistou energetiku i řízení rozvodných sítí.

Na těchto příkladech se projevuje jeden společný jmenovatel, tak typický pro český průmysl – flexibilita, schopnost přizpůsobit se světovým trendům a vyrábět velmi širokou škálu produktů.

Německo kýchá, ale Česko už nechytá chřipku

Českým průmyslníkům se v posledních letech rovněž podařilo diverzifikovat exportní odbytiště. Zatímco na začátku tisíciletí do Německa mířilo přes 40 procent českého vývozu zboží, za posledních deset let tento podíl klesl na 31 procent. Díky tomu se domácí výrobci vymanili z poněkud nezdravé závislosti na největší evropské ekonomice, současný slabší výkon německého hospodářství je tak zasahuje výrazně méně než v minulosti.

Průmyslové vývozy nyní míří víc na rychle rostoucí trhy – do Polska, Dánska nebo Španělska. Daří se nám více expandovat i mimo Evropu. Vývozní statistiky zároveň jednoznačně potvrzují důležitost jednotného trhu EU pro tak malou a otevřenou ekonomiku, jako je ta česká. Prodají se zde celé čtyři pětiny tuzemského exportu.

S Německem nicméně zůstáváme úzce propojeni i nadále. A díky těmto silným obchodním vazbám budeme těžit také z velkého rozpočtového balíku, který vláda kancléře Friedricha Merze pumpuje do obrany a infrastruktury a jehož účinky se už začínají pomalu dostavovat. Není totiž bez povšimnutí, že i z německého průmyslu v posledních měsících přicházejí překvapivě pozitivní data.

Riziko z Číny i z domova

Český průmysl si tak rovněž v rozbouřených globálních vodách vede nad očekávání, což je pro jinak zpomalující ekonomiku bezpochyby pozitivní zpráva. Už proto, že strategická důležitost průmyslové výroby v dnešním světě roste.

Tuzemský průmysl ale pořád stojí před dvěma největšími výzvami. Ta první v poslední době zaslouženě získává hodně pozornosti – jde o rostoucí, státem subvencovanou konkurenci z Číny, která dokázala většinu evropských výrobců vytlačit z tamního trhu a teď se čím dál víc rozpíná i v zahraničí, včetně Evropy.

Čína se v posledních dekádách výrazně posunula směrem ke komplexním technologiím. Kvůli utlumené domácí poptávce je země nucena svou průmyslovou nadprodukci vyvážet do světa a vzhledem k výrazné státní podpoře v podobě bezúročných půjček, grantů, poskytnutých pozemků či podhodnocené měny tak činí za téměř dumpingové ceny. Výsledkem jsou sice nízké marže čínských výrobců, ale také ceny, jimž evropské firmy nedokážou konkurovat. Evropská komise se nyní snaží s Čínou vyjednávat ohledně rovnějšího prostředí pro obchod, riziko eskalace a zavádění cel na ochranu jednotného evropského trhu však zůstává vysoké.

Druhou výzvou je fakt, že průmysl sice roste, ale pořád se mu v souhrnném měřítku příliš nedaří posouvat se k výrobě s vyšší přidanou hodnotou. Zůstáváme tak zaseknutí u subdodavatelského modelu s nízkými maržemi, kterému hanlivě přezdíváme montovna. Mezitím však skrze růst mezd postupně ztrácíme dosavadní konkurenceschopnost v podobě levné a technicky zdatné pracovní síly. Výrobní procesy s vysokou přidanou hodnotou – výzkum a vývoj, product design, kompletace finálních výrobků a na ně navázané služby – jsou v Česku stále spíš výjimkou.

V tomto ohledu nelze spoléhat jen na přilákání zahraničních investic – inovativní firmy s vysokou přidanou hodnotou si budeme muset vypěstovat sami. Oblasti jako clean tech jsou pozitivním příkladem a ukazují, že je to možné.

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Ekonomii vystudoval na univerzitách v Londýně, Glasgow a Miláně. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.