Zlínští dráhu nechtěli. Prý zkazí mravy

S funěním, lomozem, skřípáním a v obrovském oblaku páry přijížděla v devatenáctém století do měst jedna velká revoluce. Železnice. Kam dorazila, tam nastaly velké změny. Zatímco už od roku 1841 protínala Otrokovice Severní dráha císaře Ferdinanda, která byla první svého druhu v Rakousko-Uhersku, obyvatelé Zlína si na napojení na železniční síť museli ještě skoro šedesát roků počkat.
Nejbližšími stanicemi, kde mohli Zlíňané nastoupit do vlaku, byly čtyřicet let Napajedla nebo Tlumačov. Od roku 1882 vlaky zastavovaly také v Otrokovicích, ale cesta k Ferdinandově dráze byla zdlouhavá, ať už pěšky, nebo fiakrem. Prvotní impulz ke stavbě dráhy však údajně nevzešel ze Zlína, který byl na konci devatenáctého století ospalým provinčním městečkem, ale z Vizovic.
„Ve Zlíně zpočátku snad pro železnici ani příliš nadšení nebylo. Zpráva o chystané výstavbě se přijímala různě, někteří se železnici vehementně bránili. Prý bude od kouře začerněné obilí a hluk parostroje bude určitě plašit dobytek. Dokonce se ozvali i takoví, kteří viděli v železnici důvod k poklesu mravnosti,“ psal Eduard Staša na sklonku osmdesátých let minulého století v novinách Naše pravda.
Se stavbou začali dělníci počátkem roku 1898, v říjnu následujícího roku dokončili nádražní budovu ve Zlíně a na trať mohly vyjet vlaky. „Když se tehdy v devětadevadesátém začalo dráhou jezdit, stávalo na zlínském peroně více diváků než cestujících: denně tu jezdily tři vlakové dvojice, u každého vlaku jen dva osobní vozy a několik nákladních. Oboje poloprázdné. Vláček se šinul jako hlemýžď. Těch pětadvacet kilometrů z Vizovic do Otrokovic urazil za půldruhé hodiny,“ vzpomínal po letech na stránkách místních novin jeden z pamětníků doktor Šlechta.

Baťa na železnici

Přestože Zlín neležel na hlavní železniční trase, staly se koleje pro město brzy důležitými. Zajišťovaly totiž stálý přísun materiálu do Baťových závodů a zároveň odvoz hotových výrobků z města. S tím, jak narůstal počet zaměstnanců v továrnách, cestovalo po železnici stále více lidí.
Ve dvacátých letech se firma Baťa stále více zajímala o převzetí tratě mezi Otrokovicemi a Vizovicemi. V roce 1928 dokonce požádala ministerstvo dopravy o předání dráhy a zavázala se o ni pečovat a zkvalitnit na ní dopravu. O tři roky později Baťa skoupil většinu pozemků a společnost přetvořil do nového podniku Otrokovickozlínsko-vizovická dráha. To měl být začátek dalšího rozvoje dráhy a zvýšení její důležitosti. „Baťovští stratégové viděli nové spojení z Prahy přes Českou Třebovou, Kojetín, Zlín a Žilinu na východ republiky. Chybělo jen málo. Dobudovat asi patnáct kilometrů kolejí z vizovické konečné do Valašské Polanky,“ popisoval Pavel Schreier v týdeníku Českých drah Železničář.
Baťovská vize protažení kolejí na Slovensko přes Vlárský průsmyk se však střetla s oficiální dopravní strategií. Státní úředníci totiž měli ideu jednotných státních drah a myšlenka soukromého provozu na dráze celostátního významu se jim nezamlouvala. Po několika letech nejasností však 21. května 1937 získala firma vytouženou koncesi ke stavbě hlavní dvoukolejné dráhy z Vizovic do Horní Lidče.
„S příslovečným baťovským elánem se organizace pustila do práce: vyrostly vysoké náspy i hluboké zářezy, stará lokálka se začala upravovat na dvoukolejnou dráhu. Vznikalo dílo skutečně velkolepých dimenzí, uvážíme-li téměř horský charakter krajiny, kudy měla nová železnice procházet. Osud ale téhle dráze nepřál. Protektorátní úřady po roce 1939 stavbě ještě nebránily, i když její význam se v nových státoprávních poměrech stal značně diskutabilním. Nakonec zasáhly nejvyšší okupační orgány a další budování zarazily,“ psal Schreier.
Konec plánů Definitivní tečku za snahou udělat ze Zlína důležitou železniční stanici na spojnici západ-východ udělali úředníci ministerstva dopravy v roce 1950, když rozhodli o zastavení jejího budování a stavební podniky převeleli na slovenskou Traš družby Žilina - Čierná nad Tisou.
Dnes je pětadvacetikilometrový úsek z Otrokovic přes Zlín do Vizovic zahrnutý do integrovaného dopravního systému. Uskutečnění velkolepých plánů, které z něj měly udělat trať všech tratí, se však už nejspíš nikdy nedočká.