Basement Jaxx se vrací s hezkou reminiscencí devadesátek

Třináctipoložkové album je určeno především jako připomínka proslulé britské taneční scény devadesátých let, která brala inspiraci všude možně a prosadila se téměř po celém světě. Ostatně právě z ní Felix Buxton a Simon Ratcliffe vzešli a zachytili ji na svých klíčových nahrávkách Remedy (1999) a Kish Kash (2003).

S nejlepšími alby dua má aktuální Junto mnoho společného. Basement Jaxx se od Kish Kash a následujícího Crazy Itch Radio (2006) příliš nevyvíjí. Naopak přinášejí příjemné vzpomínání na devadesátá léta, kdy taneční hudba ovládala parkety a zároveň zůstávala hudbou. Připravte se na karibské rytmy, jazzové i funky chvilky, tu a tam písněmi prosvítá i klasické disko, vše ale ve značně inovované podobě. Nejlépe to je slyšet ve skladbě Mermaid of Salinas, což je klenot neprávem ukrytý až na téměř samém konci desky. Přitom diskobalada je přinejmenším stejně poutavá jako další nejlepší písně desky (úvodní Power to the People či Never Say Never).

Skutečným problémem Junta, který výsledek značně kazí, je velké množství vaty. Skladby jako We Are Not Alone mají zůstávat v producentově koši, případně zaujmout důstojné místo na druhé desce u případných speciálních edicí.

Nezachraňují ji ani netradiční zvuky, s nimiž si Buxton a Ratcliffe pohrávají. Inspirací jim snad byla loňská deska Daft Punk Random Access Memories, která je podobně moderním retrem jako Junto. Francouzům se ale povedlo nahrát desku téměř bez hluchého místa, která je jedním velkým dobrodružstvím. Při každém ponoření do jejich světa je čím dál silnější a působivější a i zprvu opomíjené skladby dostávají stále větší váhu. I při desátém poslechu Junta se vám budou líbit stále tytéž skladby jako při prvním.

Basement Jaxx: Junto
Vydavatel: PIAS Recordings, 2014
Hodnocení: 70 %