Nenáviděné, kritizované, ale i oslavované a pohodlné. Panelové domy. S přezdívkami jako krabice a králíkárny.
Prvním z nich byl v Budějovicích dům Experiment na rohu Lidické a Mánesovy ulice. Desetipatrový kolos měl být původně hotelem. Jeho stavba změnila život ve městě. Paneláky pak rostly dalších padesát let.
„V jednašedesátém, kdy jsem se nastěhoval s maminkou do Experimentu, už v něm byly jen garsonky. Národní výbor tehdy usoudil, že spíš než hotel bude podporovat bydlení,“ vzpomíná pětapadesátiletý Pavel Musil.
Muž dnes dělá v Experimentu, který patří městu, domovního správce. Má na starost 150 malých bytů obývaných důchodci a sociálně slabými lidmi. Na dětství v tomto domě vzpomíná s nostalgií.
„V prvním patře, kde je dnes klub důchodců, byla kavárna s terasou. Pila se americká limonáda a chodili tam hodně hokejisti. Když tam po sedmi letech udělali šťáru esenbáci, vyskákali z terasy přes zábradlí nějací studenti a polámali si nohy. Potom kavárnu zrušili a místo ní byla knihovna,“ vypráví Musil.
Pro stavbu Experimentu bylo typické, že panely odlévali dělníci přímo před domem. Unikátní je jeho vnitřní točité schodiště. Také odlité z betonu. Ze dvou teras v nejvyšším patře je rozhled přes celé město. Podle Musila tam mívali dýchánky takzvané V.I.P. osobnosti, které si nechávaly vozit drinky z dolní hospody výtahem. Jinak tam byl báječný prostor pro opalování. Před Experimentem je dodnes malý park s bazénem a sousoším dvou labutí.
Druhým budějovickým panelákem pak byl vedlejší dům přezdívaný Dalamánek a nízká budova blíž k Lidické se samoobsluhou Expo. Dnes je z ní herna. Dalamánek měl původně ojedinělý systém vnitřního vytápění. Z veřejného rozvodu proudila pára do bytů, které měly vlastní malé výměníky ve skříních.
Skupina prvních paneláků přitom byla opravdovým budějovickým experimentem při zahájení výstavby sídlišť. Před touto etapou vznikaly v éře reálného socialismu bytové domy z cihel a s malými okny, které jsou k vidění třeba v Čéčově ulici. Paneláky ale rostly rychleji.
Domy vznikaly jako stavebnice
Samotnou Lidickou ulici pak záhy postihla takzvaná proudová výstavba. Z betonových prefabrikátů jeřáby sestavovaly dlouhé několikavchodové domy, věžáky, ale i samoobsluhy, školky a školy. Na způsob stavebnice. Někteří první obyvatelé v nich žijí dodnes. „Bydlím v paneláku na Lidické od roku 1963,“ může se pochlubit Jiří Hronek.
Podobně jako většina původních obyvatelů tvrdí, že se mu bydlí a bydlelo dobře. Ačkoliv jsou dnes domy rekonstruované, v některých bytech slouží lidem původní umakartová jádra s plechovými vanami v koupelnách. Spolu se smaltovými kuchyňskými linkami, linoleem, horkou a studenou vodou představovaly v šedesátých letech byty v paneláku alespoň podle norem nadstandard a tehdy první kategorii.
S úsměvem už dnes vzpomínají pamětníci na zařizování společných prostor v přízemí domů. Kromě kočárkárny, sušárny, prádelny a sklepů tam zůstávaly volné místnosti, které si nájemníci zařizovali třeba jako dílny nebo společenské místnosti. V dílnách vyráběli poličky, obložení stěn nebo různé domácí výtvory. Nad každým domem bděl domovní důvěrník.
Podobně stavěli staří Egypťané
Proudová výstavba na Lidické způsobila zánik celých bloků původních činžáků a domků.
S podobnou silou vnikly panelové stavby také na Pekárenské ulici a zaplnily celé Pražské předměstí včetně původního Starého města. Od Pražské třídy tam sídliště dodnes odděluje Koldům – montovaný dům kolektivního bydlení původně projektovaný v padesátých letech.
U urbanistické změny Budějovic stál v té době mimo jiných i Václav Štěpán jako zaměstnanec Stavoprojektu. Tato státní firma zastřešovala architekty a projektanty sídlišť.
„Vše řídilo centrální plánování s cílem zprůmyslnění stavebnictví. Bylo třeba stavět byty na zelené louce. Rychle a jednoduše,“ říká Štěpán.
Základním stavebním kamenem byl železobetonový panel, takzvaný prefabrikát, ze kterého se budovy skládaly. „Není to nic nového. Z prefabrikátů stavěl celý svět. Ve starověku Egypťané, u nás za první republiky Tomáš Baťa. Ve funkcionalistickém stylu,“ připomíná architekt Štěpán. Takzvaný krabicový způsob skládání staveb je podle něho, co se týče statiky, nejvíc stabilní.
Od Pražského předměstí se počátkem sedmdesátých let rozběhly paneláky na levý břeh Vltavy do Čtyř Dvorů. Na polích vyrostlo sídliště Vítězný únor – dnešní Šumava, blíže k řece Vltava.
Poslední lokalitou je Máj, které je dnes nejvíc kritizovaný kvůli velké hustotě zabydlení. Původně se měl stát exkluzivním místem v zeleni na způsob finského bydlení. V prvních letech jeho výstavby se dokonce pokoušely firmy usazovat mezi paneláky vzrostlé stromy.
Panelová etapa neskončila ani po roce 1989, ačkoliv tyto domy nazval v té době prezident Václav Havel králíkárnami. Inspirovalo jej k tomu pražské Jižní město.
Zástavba se ještě jednou vrátila na Máj, kde jí padly za oběť poslední volné čtvereční metry. Podle architekta Štěpána se ale už v této době dával větší důraz na pestřejší urbanistiku, to znamená na kolektivní i individuální bydlení v rodinných domech.
Podle posledního sčítání lidu žilo v roce 2001 v českobudějovických panelových domech padesát tisíc z celkem sedmadevadesáti tisíc obyvatel města.
Největší místní panelová sídliště Máj, Šumava a Vltava jsou na méně průmyslovém břehu Vltavy. Přejíždění obyvatel za prací na druhou stranu řeky dělá městu problémy v dopravě.
Paneláky dodnes vyvolávají diskuse. Jsou nevzhledné? „Nemůžeme je všechny odsoudit. Jsou mezi nimi i pěkné stavby. Například obchodní středisko Družba,“ říká předseda Klubu přátel Českých Budějovic architekt Vladimír Musil.
To samé si myslí i architekt Václav Štěpán, který pracoval hlavně na sídlišti Vltava. Dnes má firmu, která navrhuje a zařizuje stavby vesnických rodinných domů, které na první pohled vypadají jako malebné venkovské usedlosti.
