Chýnovské jeskyně kdysi objevili jen díky zapadlému kladivu

Lidé tu mohou vidět místa, která vznikla před více než 750 miliony lety, kámen, který je ve vodě měkký jako kůže, nebo minerály, jež se vyskytují v Himálaji.

Řeč je o Chýnovské jeskyni. Leží v útrobách Pacovy hory a zpřístupněná byla jako jedna z prvních ve střední Evropě.

„Dříve tu býval vápencový lom. Za původní brankou vede trasa do podzemí, kde rozpouštěním vápenců a působením spodních pramenů vznikl labyrint chodeb,“ uvádí vedoucí jeskyně Karel Drbal. První prohlídku umožnil návštěvníkům v roce 1868 Josef Rothbauer, kterému v té době jeskyně patřila.
Jeskyně je unikátní i tím, že jí protéká pitná voda, je také největší v hrubozrnných krystalických vápencích v Čechách.

Oči návštěvníka přitahuje mimo jiné mramor s odstíny žluté, zelené, modré nebo červené barvy. „Základní barvou mramoru je bílošedá. Vstupují do ní i jiné minerály. Proto se jeskyni kdysi říkalo Malovaná. Název se ale dlouho neudržel,“ vysvětluje Drbal.
Výjimečný je také výskyt fialového minerálu – hexagonitu. Popsaný byl ze dvou míst na světě. Z Chýnovské jeskyně a Himálají.

Další zvláštní kámen vyplňuje pukliny ve skále. Ve vodě se dá ohýbat jako kůže, na vzduchu ztvrdne a je extrémně lehký.

Dnes chodby jeskyně září, ale dřív byly spíš černé. Lidé tam totiž chodili s otevřeným ohněm. Na stěnách se usazovaly saze a na nich bujely plísně. Hyzdila je i stará elektroinstalace přichycená betonem a přetíraná asfaltem.

„Když začala fungovat správa jeskyně, rozhodli jsme se ji přiblížit zpět přírodnímu stavu. Znamenalo to odstranit asi přes tisíc nápisů po stěnách, které tam po sobě zanechali lidé z let, kdy byla volně přístupná. Stěny jsme očistili tlakovou vodou, a potom postupně vytěžili materiál uložený do bočních chodeb. Ten tam zůstal z dob prvního zpřístupňování,“ popisuje Drbal.

Některé nápisy ale zůstaly, mají historickou hodnotu. Na zdech se totiž zvěčnili první objevitelé. V místech, kde dnes jeskyně leží, býval selský lom na vápenec. V létě 1863 tam pracoval skalník Vojtěch Rytíř. Do pukliny ve skále mu zapadlo kladivo. Protáhl se pro něj a zjistil, že úzká štěrbina se mění v širokou chodbu. Sám se dál neodvážil, ale zpráva se rychle roznesla po okolí. „Ze sousedního kamenolomu přijel dozorce nad váhou Jan Strnad. Se dvěma skladníky se opásali konopným lanem a se smolnými loučemi se spustili do jeskyně,“ vypráví Drbal. V místě, kterému se říká Kaple svatého Vojtěcha, je dodnes objevitelův podpis.

Než jeskyni stát znárodnil, patřila od roku 1863 až do šedesátý
ch let dvacátého století rodu Rothbauerů. Josef Rothbauer byl prvním, kdo umožnil prohlídku jeskyně. Zajistil prokopání usazeniny v chodbách a upravil do ní vchod. Jeho vnuk Václav potom pokračoval v dědově úsilí. Vybudoval romantické kamenné schodiště, můstky a zasadil se i o zavedení elektřiny do podzemí.

Stále má svá tajemství

Celková délka objevených částí Chýnovské jeskyně měří téměř jeden a půl kilometru. V současné době je třetina rozsáhlého systému návštěvníkům zpřístupněná od dubna do listopadu.

„Nejdřív turisty ohromí Čertovy schody a pohled z nich dolů do propasti. Ale první zastávka je u Žižkovy střelby. Tak dříve stanoviště pojmenovali naši předci. Díry ve zdi totiž připomínají otisky po dělových koulích. Tady se lidé dozvědí o vzniku jeskyně, geologii, korozních hrncích a mramorech,“ popisuje průvodce některá místa.

Asi největší úžas u návštěvníků vzbuzuje Kaple svatého Vojtěcha. Na chvilku je tu pohltí tma, kterou přeruší tóny varhanní hudby Johana Sebastiana Bacha a následně se pomalu rozsvítí světla. „Vidět jsou tu na skále i podpisy prvních objevitelů,“ říká Drbal.

V kapli je na vrstvách hornin dobře patrná i sedimentace vápenců. Člověk vidí, jak po miliardu let vznikaly vrstvy hornin, pozná z nich, kdy zemský povrch v tomto místě omývaly jen oceány. Původ všudypřítomného zvuku tekoucí vody odhalí návštěvníci na nejspodnějším, jednapadesát metrů hlubokém místě prohlídky. Přitéká z nedalekého Homolova jezírka.

Východním směrem od něj udělali speleopotápěči v osmdesátých letech velký objev. „Odhalili asi pětačtyřicet metrů hluboký, zcela zatopený prostor o délce přibližně sto třicet metrů. Průzkum je neobyčejně obtížný a není zcela ukončen,“ popisuje Drbal dosud neprobádaná místa. Chodby, které potápěči zmapovali, svědčí o dalším pokračování suchých čátí Chýnovské jeskyně. „Kromě přístupu z vody by se dalo tyto tušené části objevit i přes Blátivou chodbu. Ale v dohledné době se to zřejmě nepodaří. Je tam hodně sesutého materiálu. Práce je náročná fyzicky a hlavně nebezpečná,“ vysvětluje Hana Štěrbová. V jeskyni dělá průvodkyni a provádí s ostatními kolegy průzkum neprobádaných částí jeskyně.

Objevování nových chodeb ji baví nejvíc. Časově prý ale náročná, několikaletá práce končí jen tím, že nalezená chodba dál nepokračuje.

Chýnovská jeskyně nemá krápníky, ale podle Štěrbové to lidem nevadí. „Dozvědí se více odborných informací. Výklad tak není plný poznámek, co který krápník připomíná,“ dodává Štěrbová. V zimě pracuje na výzkumu netopýrů. „Přezimuje jich tady deset druhů. Chýnovská jeskyně je v Evropě největším zimovištěm netopýra řasnatého,“ říká.

Žije tu také v České republice málo rozšířený druh pavouků, křižák temnostní. Dostal ho sem právě Karel Drbal. „Narazili jsme na něj náhodou, při posuzování sklepení v Bechyni. Celá kolonie by při úpravách zanikla. Posbírali jsme jej do lahví a vypustili v Chýnovské jeskyni. A daří se mu tady,“ popisuje Drbal.