David Moravec hraje hokej kvůli synovi. Doma debatují o gólech

V roce 2001 byl po vítězném gólu ve finále mistrovství světa v Německu českým národním hrdinou. Poté už ale jeho kariéra nestoupala. Spíše naopak. Olympijský vítěz z Nagana a dvojnásobný mistr světa z let 1999 a 2001 v ledním hokeji David Moravec prošel několika kluby v zahraničí, až se nakonec vrátil do Česka.
V Třinci odehrál rok a opět měnil dres. Ani slovenské angažmá v Liptovském Mikuláši a Nitře se moc nevyvedlo. Útočník, který svoji hráčskou kariéru prožil především ve Vítkovicích, trochu překvapivě před několika dny podepsal smlouvu v Orlové. „Zatím jen na měsíc. Uvidíme, co bude dál,“ sdělil sedmatřicetiletý Moravec.

Proč jste si vybral právě Orlovou? Když jsem skončil v Nitře, hledal jsem, kde bych mohl trénovat. A protože se znám dobře se šéfem klubu, zeptal jsem se ho, jestli bych nemohl s začít s tréninkem tam. Později jsme se domluvili na spolupráci. Jsem tomu rád, protože bydlím v Ostravě a Orlová je kousek.

Domluvili jste se jen na měsíční smlouvě. Proč? Nechávám si otevřená zadní vrátka. Klidně se ale může stát, že zůstanu celou sezonu.

Není pro olympijského vítěze a mistra světa druhá hokejová liga málo? Samozřejmě, že se to asi nedá srovnat s extraligou, ale v Orlové je kvalitní tým, který má ambice postoupit do první ligy. A jestli je druhá liga pro mě málo? Tak to si nemyslím.

Po odchodu z Třince jste během dvou sezon vystřídal pět klubů. Můžete shrnout, co se přihodilo, že jste všude zůstal jen na skok? Co se týká Havířova, tak tam prostě došly peníze a klub skončil. Poté jsem hrál v Šumperku, ale dostal jsem lepší nabídku z Liptovského Mikuláše, tak jsem odešel. No a pak se ozvala Nitra, ve které to bylo všelijaké. Dlužili mi nějaké peníze. Každý měsíc jsme se bavili, komu přišly peníze na účet a komu ne. Navíc se tam tvořily partičky a celková atmosféra nebyla dobrá.

Berete Nitru za vaše nejhorší angažmá? Nechci Nitru jenom hanit. Ale je fakt, že to nebylo povedené.

Neříkal jste si někdy, jestli má vůbec cenu pokračovat? Ale jo, byly tam i tyhle myšlenky. Chtěl jsem ale vydržet, protože jsem se na letošní sezonu poctivě připravoval a toužil jsem to někde prodat. Snad se mi to povede ve druhé lize v Orlové.

Je vám sedmatřicet let. Přemýšlíte už co bude, až jednou skončíte? Jedna z možností je trénovat. Začal jsem si dělat B-licenci. Ale to, že ji vystuduju, nebude znamenat, že ze mě musí být hned trenér. Trenér by měl začít od začátku, nabrat nějaké zkušenosti. Není tak jednoduché stoupnout si na střídačku a koučovat. A měl by být i tak trochu psycholog.

Dlouho jste působil ve Vítkovicích. Na kterého spoluhráče vzpomínáte nejraději? Okamžitě se mi vybaví dva hráči. Rusové Alexandr Prokopjev a Dmitrij Jerofejev. S těmi jsem si hodně rozuměl i mimo led.

Jste s nimi v kontaktu i teď? Ne, už ne. Ale když jsem hrál v Rusku v Jaroslavli, tak jsme občas zašli na večeři si popovídat. Kromě toho, že hráli výborně hokej, tak se s nimi i dalo dobře pobavit o všem možném.

Jak se vám osobně líbilo v Rusku? Z těch zahraničních angažmá, které jsem prošel, bylo tohle nejlepší. Na post trenéra ale po sezoně přišel nějaký Fin, který si s sebou přivedl jiné hráče a já musel odejít. V roce 2001 jste rozhodl v prodloužení finále mistrovství světa. Je to váš nejlepší hokejový zážitek, nebo je to spíš zlatá olympiáda v Naganu? To finále, které jsem rozhodnul, beru jako nejsilnější zážitek. Samozřejmě, Nagano se tomu taky vyrovná, ale bylo to trochu jiné. Na olympiádě jsem byl členem vítězného týmu, ale na mistrovství světa jsem byl u toho klíčového okamžiku, tak jsem se cítil lépe, protože jsem přiložil polínko do ohně.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy vás Vítkovice trochu překvapivě vyměnily do Plzně? Tehdy byla docela složitá sezona. Byla výluka v NHL. V každém týmu byli nějací hráči ze zámoří. A neříkám že všude, ale nám se narušilo klima v kabině. Ze začátku sezony se nám dařilo, pak zase ne. Byly tam různé tlaky a já jsem se neshodl s tehdejším vítkovickým vedením.

Zřejmě nejste hokejistou, který musí končit na vrcholu kariéry? Ne. To teda nejsem. I když hodně lidí mi říkalo, abych skončil, když jsem byl na vrcholu, ale já na tom nebazíruju. Hokej mám rád a vlastně ho hraji už jen kvůli synovi, který začal hrát také za Vítkovice. Má pět let a je mu jedno, jestli já hraji extraligu nebo druhou ligu. Každý gól, který on dá na tréninku nebo já v zápase, rozebíráme a těšíme se z toho, že oba hrajeme hokej.