Milei svojí motorovkou výrazně ztenčil státní aparát. V Česku by to nefungovalo tak dobře
Za polovinu svého působení ve funkci se argentinský prezident Javier Milei pokusil zmenšit stát – a skutečně se mu to podařilo. Vládní výdaje ořezal přibližně o 30 procent, což určitě nelze označit za kosmetickou změnu. Vedle toho propustil kolem 55 tisíc státních zaměstnanců, což představuje dle různých zdrojů 10 až 15 procent z celkového počtu. Argentina i díky tomu zažila první přebytek státního rozpočtu po téměř dekádě a půl.
Javier Milei slíbil propustit 70 tisíc státních zaměstnanců a většinu z toho tedy už skutečně splnil. Někdy to bylo cílené, jindy plošné; částečně se to podařilo i snížením počtu ministerstev z devatenácti na devět. Není divu, že po Argentině občas pokukují čeští politici i voliči a říkají, že bychom se měli vydat stejnou cestou. Co by to znamenalo?
Způsobů, jak srovnat argentinské snahy s Českou republikou, může být hned několik – a ani jeden z nich nebude dokonalý. Už jen proto, že Jižní Amerika má úplně jinou velikost neformální ekonomiky než střední Evropa, takže se nedá snadno přepočítávat počet zaměstnanců „placených z eráru“ k „zaměstnancům celkem“. Pojďme to ale přesto zkusit na číslech, která dobře známe.
Čísla nelžou
Počet zaměstnanců veřejného sektoru na 1000 obyvatel v Argentině od roku 2000 vyrostl ze zhruba 45 na téměř 75, se kterými vládu přebíral Javier Milei. Tomu se podařilo číslo snížit zhruba na 72. To sice není výše zmíněných 10 až 15 procent, ale jen čtyři procenta, protože zde se počítají i zaměstnanci municipalit.
Kolik je to u nás? V Česku stát přímo ze státního rozpočtu platí 484 tisíc lidí, nicméně dalších 370 tisíc se odhadovalo ještě před několika lety u krajů a obcí. Přímo obce a kraje jich měly z toho 80 tisíc, ale dopočítat se musí všechna muzea, knihovny a nemocnice. Bavíme se tedy o 854 tisících lidí. Ve skutečnosti je to ještě více, protože stát vlastní některé podniky – s tím ale argentinská statistika nepočítá, takže my také nebudeme. Vychází nám tedy 78 zaměstnanců eráru na 1000 obyvatel. Jsme na tom hůř než Argentina.
Jenže Milei nepustil svou imaginární motorovou pilu na starosty a ředitele knihoven – sekal přímo od hlavy, v centrální vládě. Systém je v Argentině jiný než u nás a centrální vlády nemají identickou agendu, takže tady už srovnání začíná pokulhávat. Nicméně pro srovnání řádů, za které je na jedné straně Milei oslavován a na druhé nenáviděn, si můžeme těch 10 až 15 procent představit u našich 484 tisíc lidí.
Bývalo tu i hůř
Vychází to na 48 až 73 tisíc státních zaměstnanců. Je pro vás 73 tisíc lidí nepředstavitelné číslo? Zvládli jsme dokonce víc – když ještě v roce 2002 jsme jich měli přes půl milionu a v roce 2013 už jen 414 tisíc. Téměř bez výjimky za trend mohli lidé zleva doprava. Jen si připomeňme, že premiéry tehdy byli Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Fischer a Nečas. Přiznat ale musíme, že nám to trvalo deset let – Milei to zvládl pětkrát rychleji.
A pojďme také upozornit, že u nás hraje u státních zaměstnanců naprosto klíčovou roli demografie, protože polovina z nich pracuje ve veřejném školství. To je důležité zmínit i kvůli tomu, že kdyby dnes někdo chtěl „seknout“ 73 tisíc lidí jen u státních úředníků, musel by je vyhodit všechny – protože zhruba tolik jich máme.
V Argentině je ale mnohem vyšší nezaměstnanost než u nás; nemělo by se to tedy přepočítávat na zaměstnance? Titulky občas jdou za hranu, když upozorní na nepředstavitelná čísla, například že nadpoloviční většina registrovaných zaměstnanců pracuje pro stát. V roce 2020 to bylo 55 procent.
To je v České republice nepředstavitelné – ale je to především kvůli onomu slovu „registrovaných“. I u nás máme šedou ekonomiku, ale v Argentině v ní pracuje skoro každý druhý. Pochopitelně to nejsou navíc zaměstnanci státu, takže to na konci dne není tak šokující statistika. Kdyby u nás většina zaměstnanců soukromého sektoru přešla do neformální ekonomiky, vyšlo by nám to podobně.
