Nikdy jsem žádnou chatu neměla. Přesto vím jedno. Ty, kde se musí před chatou zouvat boty, i když je venku sucho, řadím do kategorie nebrat. Jsou mi tak nějak podezřelé. Se srubem v Jezerní kotlině prostě mají máloco společného. Ne že bych toužila strávit dovolenou nebo nedej bože celý život v domku bez elektřiny, ale nemá se to přehánět. V naklizené panelákové klícce nebo katalogovém domku se sytě oranžovou omítkou je člověk celý týden. Přezouvá se, aby nepoškrábal novou plovoucí podlahu, pulíruje kýče ve skleníku a vyndává naleštěné nádobí z myčky. Aby si od toho všeho odpočinul, utíká na víkend do chaty. Kafe si uvaří na plynovém vařiči do staré duritky, ani se při tom nezuje. Místo do monitoru počítače zírá na terase do lesa. A to je teprve pravá chatařská idylka.
Do pantoflí
*
