Hodinový běh: Lekce pro nezkušené
Chomutov / Je sobota, krátce po deváté hodině. Slunce už pěkně pere a já se právě zapisuji mezi startující Chomutovské hodinovky na dráze. Vytrvalostní běh mi nedělá problém, ale specializuji se na orientační běh, tedy po lese.
Pokukuji po svých soupeřích. Moc jich není, což je škoda. Letošní ročník je jubilejní, už třicátý.
Konečně přicházejí i ženy, ptám se jich, kolik chtějí běžet. „Dvanáct, třináct kilometrů. Víc ne,” shodně odpovídají. Po startu se jich snažím držet. Ale něco mi tu nehraje. Většinu mužů máme v patách. Po druhém kole si uvědomuji, že jusem udělala neuvěřitelnou chybu. Přepálila jsem prvních osm set metrů tak, že po celý zbytek závodu budu dokonale odepsaná. Je mi hůř než na půlmaratonu.
Po dvaceti minutách už sotva střídám nohy, uvažuji, že závod ukončím. Přecházím na hlemýždí tempo, kterým doběhnu vše. Odmítám zrychlit i v poslední minutě, kdy všichni sprintují.
Jediné, co mě drží při smyslech, je favoritka Jitka Bělohlávková. Už mě předbíhá snad o desáté kolo. Tempo drží stále stejné. Nestíhají ji ani chlapi. „S umístěním jsem spokojená. Ale výsledek nic moc. Neměla jsem motivaci. Chyběl mi tahoun,” přiznává vítězka. Uběhla čtrnáct a půl kilometru. Mimochodem, je to čtvrtá nejlepší vytvalkyně v republice.
