Hodní a zlí nemocniční lékaři
A proč mluvit jenom o akutní péči? Když v roce 2005 postihla Floridu živelná pohroma Katrina, problémem nebylo ani tak zajištění první pomoci postiženým při katastrofě. Problémem bylo zajistit tu běžnou normální zdravotní péči. Podávat plánovanou chemoterapii onkologickým pacientům, zajistit transport a dialýzu v rámci chronické péče apod.
Přestože začínají určitá jednání, ještě stále hrozí, že spor s nemocničními lékaři dojde až do fáze, kdy tito lékaři zůstanou doma. Proč ministrovi zdravotnictví a vládě jde tolik o to, aby zůstali lékaři hodní, spoutaní a poslušní?
Čeká nás zdravotnická reforma. Přestože je zdravotní péče za 7,5% hrubého domácího produktu České republiky vynikající, populace stárne a objem konzumentů v poměru k živitelům systému se více znevýhodní. Ve společnosti mají významný politický vliv bohatí a zdraví egoisté. Míra společenské solidarity s postiženými klesá a velkým konzumentem této solidarity jsou nemocnice. Poskytují relativně drahou péči vcelku malé skupině lidí, která většinou ani v budoucnu nebude pracovat a přinášet společnosti prospěch.
Co ministerstvo zamýšlí v reformě zdravotnictví zatím jenom naznačuje a my tušíme, co to bude. Snížení počtu nemocnic a přechodné pozastavení rozvoje. Nejohroženější skupiny pacientů jsou staří lidé, nedonošení novorozenci a onkologičtí pacienti. Na léčení některých stavů nezbudou kapacity. Na léčení těch „neefektivních“. K takovým změnám je třeba ale nemocniční lékaře angažovat, protože budou moci léčit o něco méně než dosud. Motivací bude podíl na úspoře, kterou provedou. Proto je nutné udržet základní platy lékařů na nízké úrovni a navyšování půjde odměnou za bezpodmínečnou finanční kázeň. Lékařům proto nelze dovolit posílení autonomie lékařského stavu. Ministerstvo si potřebuje udržet dominantní postavení při uznávání odborností, potřebuje slabou nebo žádnou lékařskou komoru a přetrvávající mediální obraz sobeckých hamižných doktorů.
Odcházející nemocniční lékaři ztratili motivaci pokračovat v dotování úrovně zdravotního systému. Pro medicínu se dá obětovat, ale ne v prostředí, které si této oběti neváží a zneužívá ji. Co má udělat lékař nespokojený se systémem? Lékař, který denně pohlíží pacientovi a jeho rodině do očí? Má se bouřit, a když to nepomohlo, tak může odejít. V nemocniční praxi posledních let je více zdůrazňována kvalita administrativní dokumentace a udržení finančního rozpočtu nad vlastní kvalitou diagnostického a léčebného procesu. Prostředí, kde se zmenšuje hlavní význam zdravotnické práce není důstojné, nepřináší uspokojení z práce a ztrácí důvěryhodnost. Odpovědní nemocniční lékaři znají své limity v medicínském chování a rozhodují denně o tom, zda je léčba smysluplná, či zda jde jen o utrácení peněz či trápení umírajících. Odmítají ale posunout kvalitu medicíny v neprospěch pacientů nikoliv pod tlakem chudoby, ale pod tlakem společenského a individuálního egoizmu. Kdo koho vydírá?
