Třetí pokračování série legendárních alb Oxygène francouzského syntezátorového mága funguje i bez pláštíku nostalgie. Za kvalitou prvních dvou však lehce pokulhává.
V díle letos osmašedesátiletého Jeana-Michela Jarra má série Oxygène výjimečné postavení. Album téhož jména (1976) mu vyneslo celosvětový věhlas a katapultovalo jej mezi největší jména elektronické hudby. Poslouchat jeho o dvacet let mladší pokračování již však bylo obtížnější. Šlo stejně tak o desku pro radost, o návrat k výrazu, od nějž se v mezičase vzdálil, stejně jako o náplast po umělecky i komerčně hubenějších projektech.
Když probleskly zvěsti o možném pokračování třetím, načasovaném na čtyřicáté výročí vydání originálu, na mnohé sedlo zděšení. Z víceletého uměleckého ústraní se hudebník vloni vracel dvojicí alb Electronica, na nichž spolupracoval s mladšími tvůrci o generaci (někdy i o generaci a půl) soudobé elektronické a taneční produkce. Spojení s tanečními rytmy nevolil Jarre zdaleka poprvé, ještě nikdy ale jeho výsledek nebyl tak rozpačitý.
Angažmá známých jmen zafungovala alespoň marketingově, a znovuvzkříšený zájem o jeho tvorbu zažehl a poháněl práce na třetím díle Oxygène, vzniklém v rekordně krátkém rozmezí šesti týdnů.
Paradoxně se novince daří tam, kde Electronica ztroskotala: na propojení klasického výrazu s tanečními elementy. Spíše spájí jednotlivá období Jarreho tvorby, než že by byla přímým pokračováním Oxygène. To bylo v době vydání mimořádně odvážným projektem, střednímu proudu představilo bezčasé kompozice plné barvitých syntezátorů, v nichž téměř absentovaly rytmické prvky v tradičním slova smyslu. Je škoda, že ji hudebník v tomto duchu nepojal celou.
To neznamená, že jde o desku nezajímavou. Naopak jde o příjemné retro syntezátorového lovení zvuků, progresivní taneční hudby nedávno minulé, dnes již s roztomile archaickým přívlastkem, a především doklad o producentském géniu. Nad jednotlivými položkami posluchač může meditovat, jak platný je Jarreho otisk na současné taneční scéně. Jako celek funguje novinka i bez povinné nostalgie, je jen otázkou, zda bylo vhodné jí do záhlaví dávat název Oxygène.
Jean-Michel Jarre: Oxygène 3
Vydavatel: Sony, 2016
Hodnocení: 70%
