Jubilejní, desátá nahrávka americké metalové legendy přináší několik skvělých skladeb. Jako celek je solidní záminkou vyrazit na koncertní šňůru a zahrát klasické šlágry.
Na světě snad není kapely, která by měla horší situaci. Metallica kroutí již čtvrtou dekádu na scéně, vydala jedno až pět geniálních alb, vyklenula oblouk od thrash metalu po melodické písně středního proudu a každá její nahrávka by měla být událostí. Naplnit veškerá očekávání nelze, což ukazují i její donedávna poslední dvě nahrávky – zatímco Death Magnetic (2008) byla instantní Metallikou pro každého, společná deska s Lou Reedem Lulu (2011) byla zamotaným experimentem nesrozumitelným vůbec nikomu.
Novinková dvoudeska Hardwired… to Self-Destruct kapelu zachraňuje od propadliště dějin a dokazuje, že i jedna z největších kapel světa může vydat něco poslouchatelného.
Novinka vrací Metalliku kamsi k albu …And Justice for All (1988). Jednotlivé písně neženou kupředu kytarové riffy ani silné melodie, ale hutná rytmická sekce. Především na první desce se však kapele zoufale nedaří přijít se silnějšími momenty a výsledek až příliš připomíná nezajímavé album Death Magnetic, z nějž nezlidověla jediná skladba. Právem. Také prvních šest kompozic Hardwired… to Self-Destruct zní jako typická Metallica. Písně tedy fanouška neurazí, ale jsou jen nepřiznaným důvodem vyrazit na šňůru, kde se budou hrát klasické šlágry. V těchto skladbách kapela sází na písničky jako celek – aby fungovala jejich ucelená dramaturgie, často se využívá tradiční stavba sloka–refrén–sloka a tak pořád dokola.
To skutečně důležité Metallica zařadila až na druhou desku. Opět šest skladeb, ale oproti první šestici jako by se posluchač ocitl někde jinde. Kompozice jsou daleko svéhlavější, rozvolněnější, ale o to promyšlenější. Kapela se tu snaží pokaždé přijít byť s jediným překvapivým momentem, silným zvratem, sólem nebo melodií. Nejlépe to zvládla hned v první skladbě druhé desky Confusion. Metallica tu přišla s asi nejsilnější melodií od desky Reload (1997). Skvělá je také závěrečná Spit Out The Bone začínající velmi rychlou sypačkou a pokračující ve skvělém thrashmetalovém tempu. Perfektní tečka velmi solidní desky.
Žehrat, že Hardwired… to Self-Destruct není jako Master of Puppets (či kterékoli z vrcholných alb Metalliky) je nesmysl. Metallica má hotovo a hraje déle než většina velkých kapel historie. Experimenty jí nejdou, tak hraje co nejlépe to svoje. Díky jí za to.
Metallica: Hardwired... to Self-Destruct
Vydavatel: Blackened Recordings, 2016
Hodnocení: 70 %
