Jsem člověk kočičí i psí, říká ředitelka jihlavské zoo Eliška Kubíková

Do zoologické zahrady chodila Eliška Kubíková během mateřské s dětmi, později tam nastoupila do propagace a dnes je její ředitelkou.

Zoologická zahrada v Jihlavě v těchto dnech prožívá neobvyklý spor. Jeho předmětem je uhynulý papoušek kakadu, kterého se zoo ujala poté, co ho inspekce životního prostředí zabavila původní majitelce. Drahý papoušek ale v zoo uhynul a žena žádá náhradu. „Případ není uzavřen, doufáme, že se vše vysvětlí. Prověřili jsme, zda jsme nepochybili, a ujistili jsme se, že naše postupy byly správné. Příště ale asi budeme zvažovat, jestli přijmeme zvířata do dočasné péče, pokud budeme opět osloveni,“ říká čtyřiapadesátiletá ředitelka zoo Eliška Kubíková.

Je to paradoxní. Kdo by měl být schopen lépe se o zabavená zvířata lépe postarat než zoo?

V tomto případě jsme přijali ptáky na žádost inspekce životního prostředí. Vyšli jsme jí vstříc a starali se o ně s největší možnou péčí. Ten pár byl na sebe zvyklý, ale stalo se, že samec napadl samici. Kakadu palmový je trochu agresivnější druh. Tyto případy nejsou až tak výjimečné, a protože je to silný pták, tak bylo zranění na zobáku vážné. Léčili jsme ho, ale neúspěšně. Po dvou týdnech uhynul.

Chovatelé chtějí po zoo odškodnění. Kdo by ho měl platit?

Nemyslím si, že by zoo měla platit. Je to záležitost mezi chovatelem a inspekcí, která by také měla v tomto případě zodpovídat za to, co se dál děje se zvířaty. Pokud by někdo přímo obvinil nás, budeme se bránit právní cestou. Jsme přesvědčeni, že jsme nic nezanedbali.

Jaké zvíře byste si dala do erbu?

Ani kdybych chtěla, nemohu říct, které zvíře je pro mě nejoblíbenější, musím mít ráda všechna. Přiznávám ale, že plazy příliš v oblibě nemám. I když se jich nebojím ani neštítím, mám raději savce. Tuleně, lemury, ale hlavně kočkovité šelmy. Ředitel pražské zoo Fejk říkal, že lidé se dělí na psí a kočičí. Já jsem kočičí člověk a nic jiného mě víc nenadchne, ať to jsou domácí kočky, nebo šelmy. Ale nedávno jsme si pořídili domů psa, tak jsem zjistila, že jsem i psí člověk. A vůbec nechápu, jak jsem bez psa mohla žít. Tak jsem teď taková rozervaná.

Zoo vždy na jaře pravidelně pořádá Ptačí den, kdy mají nositelé ptačích příjmení vstup zdarma. Překvapilo vás tam některé jméno?

Jednou mě dojal pan Lupták, který se dožadoval u pokladny vstupu zdarma a pokladník mu nechtěl vyhovět. Až ten pán několikrát zopakoval, že se přece jmenuje Lu-pták, tak pokladní obměkčil a mohl jít dovnitř.

Tak mě napadá, jak by uspěl třeba pan Loskuták, to prý je taky pták?

Loskutáka jsme tam myslím ještě neměli.

Vychází oblíbená africká vesnice Matongo v zoo z nějaké skutečné africké vesnice?

Ano, předlohou byla skutečná vesnice. Když tady byli členové zimbabwské taneční skupiny Iyasa, říkali, že se cítí jako doma. To nás přesvědčilo, že je to dost autentické. Jen mě mrzí, že jak i v jiných zoo vznikají podobné vesnice, jsou podobné té naší. Přitom africká tradiční architektura je velice různorodá. Je to škoda, protože to zkresluje a zjednodušuje pohled na Afriku.

Pomáhal při budování Matonga i někdo, kdo má z Afriky s těmito stavbami zkušenosti?

Měli jsme to odpozorováno. Držím se spíš myšlenky, že objekty zoo jsou určitou iluzí, jak si určitá skupina lidí představuje, že to tam vypadá. Když bychom byli v Africe, tak bychom tam takovou ideální vesnici asi nenašli. Viděli bychom města podobná našim nebo třeba squatty, které vypadají mnohem hůř. V novém pavilonu Escondido jsme vytvářeli iluzi Střední Ameriky, přitom dnes už města a sídla třeba v Mexiku vypadají trochu jinak.

Váš předchůdce na ředitelské židli Vladislav Jiroušek byl velký cestovatel. Také cestujete?

Podstatně méně než on, většinou se dostanu do zajímavých končin díky účasti na mezinárodních konferencích. Pro mě je to štěstí, protože si neumím představit, jak bych měla navrhovat třeba australskou expozici bez toho, abych znala aspoň trochu, jak to tam vypadá. K té expozici mě inspirovala návštěva australské farmy. Byla jsem krátce v Jižní Americe a je docela jiné být v savaně, vnímat její prostředí, vůni a zvuky, než ji vidět ve filmu. Pak se mohu snažit něco takového napodobit i v naší zahradě. Expozice Escondido je výsledek dojmu, který na mě udělalo Mexiko.

Jaro se blíží, jaké přírůstky zoo už má a jaké čeká?

Zjara zpravidla jako první rodí opice, teď například lemuři kata. Pak přichází na řadu kočky, pářili se irbisové, tak doufáme, že i tam budeme mít mládě. Každým dnem čekáme narození zeber. Obě klisničky jsou březí, to by mělo být výjimečné, protože zebry jsme delší dobu neodchovávali.

Vaši zoo čeká řada změn. Chystaný nový pavilon plazů si vysloužil přirovnání k pražskému „blobu“ architekta Kaplického. Vidíte ho také tak?

Pavilon by měl vzniknout na místě současného exotária a tam se skutečně dá vypozorovat inspirace organickou architekturou. Možná to byla skutečně Kaplického chobotnice, která vyprovokovala architekta. Ale možná jsme to byli i my. Mou první myšlenkou bylo, že by to mohla být stavba abnormálního charakteru. Myslela jsem nejdřív na šneka, ale to se mi zdálo moc složité. Pak jsme ubrali a řekli si, že krunýř želvy na pavilonu věnovaném přednostně plazům by mohl být docela vtipný. Architekt se tím nechal inspirovat, až vzniklo cosi, čemu já říkám rejnok. Trochu se vymyká charakteru našich ostatních expozic.

Ve výběhu u nového vchodu budou žirafy. Je vyloučeno, že by Jihlava někdy získala i největší zvířata, slony?

Myslím, že to je opravdu vyloučeno. Když vybudujeme tyto nové expozice, nezbude už moc dalšího místa, tím je rozhodnuto. Dnes se pro tak velká zvířata budují expozice, které mají i několik hektarů. Slon potřebuje gigantickou budovu a to by se pro naši komorní zoo ani nehodilo. Dokážu si představit něco takového v sousedním objektu továrny Modeta, ale na současné rozloze naší zahrady jsou žirafy maximum, větší zvířata mít nemůžeme.

Z jakého prostředí pocházíte, měla jste vždycky blízko ke zvířatům?

Narodila jsem se v Michalovcích a dětství a mládí jsem prožila na Slovensku. Nejdéle jsem žila v Košicích, takže jsem dítě z města. I když jsme vždy měli u baráku zahradu nebo chatu se zahradou, příroda mi moc neříkala. O to zásadnější pro mě bylo, když jsem se ocitla v Jihlavě a objevila jsem zoologickou zahradu. To byl pro mě životní zlom. Můžu svůj život rozdělit na roky před zoologickou zahradou a po ní.

Vyrovnají se?

Ta první část před tou druhou bledne. Pro mě je zoologická zahrada život, většinou jsem tady. Jsem vděčná, že jsem ji mohla poznat, že tady mohu pracovat. Tady jsem začala vnímat přírodu, zvířata, spoustu souvislostí. Opravdu mi to změnilo život.

Krátce jste také předtím dělala v zemědělském družstvu. Jaká to byla práce?

Byl to trochu úlet, když jsem se rozhodla pro studium na agronomické fakultě v Nitře. To mě předurčilo k tomu, že jsem kariéru začala v zemědělském družstvu. Byla to pro mě zajímavá zkušenost v novém prostředí. Potřebovala bych však mnohem víc času, abych se s ním sžila. Po roce práce jsem ale šla na mateřskou a pak už byla zoologická zahrada.

Co vás přimělo jít do zoo?

Mělo to logický vývoj, protože jsem s dětmi skoro denně do zoologické zahrady chodila, bydleli jsme nedaleko. To prostředí mě okouzlilo, a když jsem se dozvěděla o možnosti tady pracovat, byla jsem připravená okamžitě nastoupit. To bylo v roce 1989.

Před revolucí?

Přímo v jejím období. Byla to taková revoluce i v mém životě. Něco mě nutilo, abych lidem teď já zprostředkovala to, co jsem sama v zoo získala, čím mě to prostředí oslovilo.

Jezdíte ještě na Slovensko?

Velmi sporadicky, ale je to pro mě pořád srdeční záležitost. Je to pro mě asi nejkrásnější země na světě.

Máte i v zoo kousek Slovenska?

Nedopřála jsem si takový komfort. Ale máme evropské druhy – kočku divokou, rysa. To s tím trochu souvisí.

Slovenskem nyní hýbe kauza Gorila. Nevadí vám, že se to zvíře dostalo do souvislostí, za něž nemůže?

Trochu se mě dotklo, že se gorila dostala díky této věci do takového nepříznivého světla. Nevím, co vedlo autory názvu právě k takové volbě. Nelíbí se mi, když se zneužívá jméno zvířete k něčemu podobnému.

Gorilu v jihlavské zoo někdy uvidíme?

Tu už asi taky neuvidíme, i to je zvíře, které nelze chovat v nějaké malé klícce. Moderní expozice goril jsou velmi složitá zařízení s prostornou ubikací, obrovským výběhem a náročným technickým zázemím. To si v Jihlavě nemůžeme dovolit. Asi zůstaneme u gibbona, kterého má zoo ve svém znaku.