Kadeřník, policistka a zdravotní bratr bourají předsudky o práci | E15.cz

Kadeřník, policistka a zdravotní bratr bourají předsudky o práci

Nenechali se odradit okolím a vybrali si profesi, která není zrovna typická pro jejich pohlaví. Svého rozhodnutí nelitují. Sedmička přináší příběhy tří z nich.

Potkat před dvaceti lety v jindřichohradecké nemocnici zdravotního bratra nebo se nechat ostříhat u kadeřníka bylo téměř nemožné. Ženy v uniformě sice u policie sloužily, ale na každém oddělení byla jen jedna. Najít dnes muže v zaměstnání, kde spíše pracují ženy, a naopak, není sice už tak těžké, ale stále neobvyklé.
Sedmička představuje ty, kteří se nebáli ukázat, že mají na to uspět v „ženském“ a „mužském“ světě.

Příběh první: profesionální kadeřník

Když se měl osmadvacetiletý Jakub Hubinger ve třinácti letech rozhodnout, jak pokračovat, dal si jedno předsevzetí. Chtěl jít na školu, kde nebude dějepis. Ten totiž vždycky opravdu nenáviděl. I když se dobře učil, dal si přihlášku na kadeřníka. „Rodiče moc nadšení nebyli, ale mamka nakonec vytušila, že by se to ke mně hodilo,“ vypráví Hubinger. Přesto ho rodiče přiměli, aby si napsal ještě druhou školu. „Řekl jsem si, že tam napíšu to, co je v seznamu hned pod kadeřníkem. Byl tam prodavač textilu,“ směje se Hubinger.
Přestože šel na školu, kterou si sám vybral, málem ji nedokončil. Nebavilo ho, že prakticky celý první ročník cvakali nůžkami naprázdno, a o nic lepší to nebylo ani o ročník výš. „Chtěl jsem to vzdát a jít na automechanika. Naštěstí mě přemluvila mistrová, abych to ještě zkusil,“ tvrdí.
Nejvíc nakonec pomohla Jakubu Hubingerovi práce u vyhlášeného kadeřníka Michala Kebrleho. „Díky němu umím, co umím,“ nedá na práci v českobudějovickém salonu dopustit. V zaměstnání byl sice spokojený, ale jak sám říká, Budějovice mu začaly být malé. Rok pracoval v Praze, ale nakonec se vrátil a v Nové Bystřici si otevřel kadeřnický salon. „Ze začátku byl ostych hlavně ze strany chlapů, ale pak to opadlo. Hodně mi pomohlo, když se rozneslo, že jsem stříhal u Michala. Ale předsudky samozřejmě byly, ještě teď se mě občas lidi ptají, jestli jsem teplej,“ vypráví o začátcích. Na druhou stranu uznává, že prorazit jako muž v oboru, kde stále dominují ženy, bylo pro něj jednodušší. V současné době už má Jakub Hubinger tři roky kadeřnické studio v Jindřichově Hradci a kromě stříhání také školí ostatní kadeřníky. O své práci říká, že kadeřník musí být dobrý psycholog. „Pokouším se nikdy neptat, jak to chcete ostříhat. To je neprofesionální. Snažím se na to přijít povídáním s klientem,“ uzavírá Hubinger.

Příběh druhý: policistka

Nadporučík Jitka Fučíková pracuje u policie patnáct let. Vystudovala gymnázium a sociálně právní akademii a chvíli pracovala na dávkovém oddělení na městském úřadu. Táhlo ji to ale k policii. Měla štěstí, zrovna v té době bylo volné místo na obvodním oddělení. „Teď už to tak není, ale tehdy mohla být podle tabulek na oddělení jen jedna žena,“ vypráví sed-matřicetiletá černovláska.
O svém povolání měla docela jasnou představu, policejní prostředí znala z vyprávění svého manžela, který pracuje u cizinecké policie. Na otázku, jestli by chtěla pracovat s ním, odpovídá Jitka Fučíková se smíchem, ale také s důrazným ne. Stejně jako její kolegové obléká každé ráno policejní uniformu. „Mám ji ráda, líbí se mi a navíc se v ní cítím upravená,“ říká Fučíková a zároveň dodává, že jí vyhovuje, že nemusí každý den přemýšlet, jaké oblečení si vezme.
Za patnáct let práce se Jitka Fučíková vyhoupla až na zástupkyni vedoucího obvodního oddělení. Pod sebou má téměř čtyřicítku lidí, kterým plánuje služby a také zajišťuje, aby měli všechno potřebné vybavení do terénu i v kanceláři. „Mám pocit, že mě berou, že mám přirozenou autoritu,“ odpovídá na otázku, jak vychází s podřízenými.
Občas se Jitce Fučíkové zasteskne po práci v terénu. Když je potřeba, rozhodně tedy neváhá a jde. „Nebudete mi věřit, ale mě tahle práce baví stejně jako na začátku,“ uzavírá maminka dvou chlapců.

Příběh třetí: zdravotní bratr

Zdravotník Martin Knobloch z Jindřichova Hradce tvrdí, že označení zdravotní bratr oficiálně neexistuje. „Do dneška mě nikdo neumí oslovit. Já jim říkám, že mě mají oslovovat sestro nebo prostě Martine,“ směje se dvaadvacetiletý mladík, kterému pak nakonec pacienti nejčastěji říkají pane Martine.
V tom, že chce studovat zdravotnickou školu, měl jasno. Jeho maminka je zdravotní sestra a její práci znal už od malička. Rozhodnutí mu sice nerozmlouvala, ale přiměla svého syna, aby o tom ještě alespoň chvíli přemýšlel. V ročníku byli jen dva kluci, ale Martinu Knoblochovi to nevadilo. „Chodil jsem si to kompenzovat sportem. Chlapi na florbale si mysleli, jak si mě holky ve škole hýčkají,“ vypráví Knobloch. Že by mu učitelé ve škole nebo na praxi nadržovali, si nevšiml. „Za posledních pět let se počet kluků zdravotníků hodně zvýšil. Už to není taková rarita jako dřív a začínají si zvykat i pacienti,“ myslí si Martin Knobloch.
Práce v nemocnici ho baví a rád by u ní zůstal. Až letos skončí studium ošetřovatelství na zdravotně sociální fakultě v Českých Budějovicích, tak si chce hledat práci v oboru. Nejvíc by se mu prý líbilo na kardiologii nebo cévní chirurgii. Až si ale bude hledat práci, bude pro něj prý výhoda, že je muž. „Na škole jsme si udělali kolečko celou nemocnicí. Myslím, že pro tenhle obor je prostě nejdůležitější praxe. Proto mě mrzí, že se dnes ve zdravotnictví staví za každou cenu na první místo vzdělání,“ uzavírá.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!