Kdo patřil k zlínským Židům? I držitel filmového Oscara
Mnoho měst na východě Moravy má své židovské čtvrti, hřbitovy, synagogy. A také zajímavou historii židovského společenství, kterou krutě přetrhl nacistický holocaust. Jak je na tom Zlín? Na rozdíl od Holešova, Kroměříže nebo Uherského Brodu nebyl počet obyvatel židovské víry ve Zlíně nikdy velký. Při sčítání lidu v roce 1880 bylo ve městě sedmatřicet Židů z necelých tří tisíc obyvatel. O půl století později jich bylo přes sto, ale město tehdy mělo více než dvacet tisíc obyvatel. Ze Zlína však pocházejí dva lidé, kteří se hlásí k židovství a proslavili se ve světě. Je to anglický dramatik a spisovatel Tom Stoppard, vlastním jménem Tomáš Sträussler, a britskočeský spisovatel Benjamin Kuras. Ten ale k židovské víře přestoupil až v dospělosti. Příchod Židů do Zlína „Židů bylo ve Zlíně málo, jen několik desítek, a usazovali se ve městě po polovině devatenáctého století,“ říká zlínský historik Marcel Sladkowski. Změna nastala po roce 1848, kdy rakouské císařství zrušilo většinu protižidovských diskriminačních nařízení. Například to, podle něhož museli nuceně bydlet v přesně vymezených čtvrtích, ghettech. „Mohli se začít svobodně stěhovat a využívali toho. Z přelidněných ghett v Uherském Brodě a Holešově se stěhovali do okolí, a protože je živil převážně obchod, usazovali se v blízkých městech včetně Zlína,“ vysvětluje Sladkowski. Byly to rodiny Aschkenesů, Weinsteinů, Meiselů, Wassermannů nebo Taussů. „Měli své obchody v blízkosti náměstí nebo přímo na něm. Karel Meisel byl vyhlášeným obchodníkem s ovocem čerstvým i sušeným, a založil také malou továrnu na jeho zpracování. Vyráběl například marmelády,“ upozorňuje historik. Firma Meisel prodávala do ciziny ročně až dvě stě vagonů sušených švestek prostřednictvím paroplavebních společností v Terstu. Další obchodník Bernard Weinstein byl majitelem módního závodu. Po jeho rodině zůstal v Rašínově ulici obytný dům s obchody, dnešní cukrárnou U Kolářů. Jeho vzhled se od roku 1935, kdy jej postavili, téměř nezměnil. Původně ale měla být moderní budova navržená architektem Maxem Tintnerem daleko velkorysejší. Měla se táhnout až na roh náměstí, kde je dnes obchodní centrum Zlaté jablko, a kde měli na začátku dvacátého století Weinsteinové svůj obchod. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století proudily do Zlína za prací tisíce lidí. Mezi nimi i Židé. „Byli to úplně jiní lidé než zdejší židovští starousedlíci. Zpravidla vzdělaní, lékaři, inženýři a technici z nejrůznějších koutů Československa. Ve Zlíně ani nestihli zdomácnět, protože většina jich přišla po roce 1930, a ani ne po deseti letech zase museli kvůli nástupu nacismu odejít,“ podotýká Sladkowski. Mezi nimi byl i otec anglického dramatika Toma Stopparda, lékař Evžen Sträussler, který nastoupil do Baťovy nemocnice v roce 1932. Sträusslerovi bydleli v ba´tovském domku ve čtvrti Podvesná nedaleko nemocnice. V roce 1935 se jim narodil syn Petr a v roce 1937 Tomáš. Rodině doktora Sträusslera se podařilo před Hitlerem utéct, na poslední chvíli odletěli letadlem z Otrokovic. Válka je ale dostihla v dalekém Singapuru. Otec rodiny zahynul při japonském bombardování a vdova po něm si vzala důstojníka britské armády Kennetha Stopparda. Z malého Tomáše Sträusslera se stal Tom Stoppard, pozdější držitel Oscara za scénář k filmu Zamilovaný Shakespeare. „O svém pravém původu se dozvěděl později od zlínského doktora Emila Máčela, který psal o historii židovských lékařů v Baťově nemocnici. Se svým bratrem Petrem a dvěma nevlastními sourozenci několikrát navštívil Zlín. Měl jsem čest ho doprovázet a ukázat mu nemocnici i jejich tehdejší domek,“ říká zlínský lékař Jiří Bakala. Podřezal své děti Tragický čin zubaře Desidera Ornsteina otřásl Zlínem krátce po příchodu nacistů 22. března 1939. „Nestihl včas uprchnout do zahraničí a náhle se s rodinou ocitl v existenční pasti. Strach z Němců a hrůza z budoucnosti ho dohnaly k zoufalému činu. Ve svém domku v Lipové ulici břitvou podřezal své děti, dvanáctiletou Evu a pětiletého Petra, a pak se vrhl i na manželku Kamilu, která se vrátila z nákupu. Ta se útoku manžela ubránila a začala volat o pomoc. Ornstein utekl z domu do hotelu Společenský dům a z okna v posledním desátém patře se vrhl na dlažbu,“ popisuje tragédii Sladkowski. Větší šanci na útěk měli baťovští Židé. „Samozřejmě se nepodařilo utéci všem, mnozí tu zůstali a semlel je holocaust. Podobně a ještě hůř bylo s místními starousedlíky. Baťovci, kteří utekli, vesměs přežili, ale ke Zlínu je mnoho nepojilo, takže neměli důvod se po válce vracet. Místní zahynuli téměř všichni, přežili jen Weinsteinové a několik Židů ze smíšených rodin,“ shrnuje Sladkowski. Nezůstalo téměř nic Dnes nemají Židé ve Zlíně žádnou organizaci. „Podle mě tu ani není nikdo, kdo by se oficiálně hlásil k judaismu. Nebo o těch lidech nevíme, protože je jich zanedbatelný počet,“ doplňuje zlínský zastupitel Ondřej Andrys, který před několika lety prosadil opravu místního židovského hřbitova. Kromě domu Weinsteinů dnes historii zlínských Židů připomíná už jen toto malé židovské pohřebiště v rohu Lesního hřbitova. Vzniklo v roce 1935 a dnes se tu nachází jen deset náhrobků. „Na přelomu devatenáctého a dvacátého století fungovala židovská modlitebna ve dvoře na náměstí, kde je nyní řeznictví U Červinků. V roce 1935 se modlitebna nacházela v jedné z místností přízemí zámku,“ píše Jaroslav Klenovský v knize Židovské památky Zlínského kraje.
