Klíče a zvířata, pro zámečnici celý svět
Jako zodpovědná dcera a vnučka převzala Martina Nohlová zámečnictví po otci, jenž ho zase převzal po tchánovi. Klíče patřily k jejímu životu od dětství, a tak se tato drobná žena pohybuje v malém krámku v Místku suverénně. Zákazníci, kteří si zvykli chodit do zámečnictví na Hlavní třídě, už vědí, že je tam s ní její pes – kříženec labradora a pitbulteriéra Amélie. Ta vítá zákazníky přátelským štěkotem a svou paní neustále sleduje. Bez ní by byla třiatřicetiletá zámečnice mezi klíči, zámky a stroji na jejich výrobu a opracovávání věčně sama. „Nepředstavovala jsem si to tak, ale stalo se. Nakonec jsem s tím, co dělám, spokojená. Vyhovuje mi, že jsem svým pánem. Chtěla jsem ale být veterinářkou, protože více než klíče miluji zvířata,“ směje se Nohlová. O celou firmu se stará sama. V zámečnictví tráví dny a roky života. Nebere si skoro dovolenou, protože ji nemá kdo zastoupit. Pár dnů volna tráví na Morávce s koňmi. Matka jí pomáhá s účty. Má také přátele z oboru zámečnictví, kteří zase pomáhají s většími zakázkami nebo nabrousí stroje. Zvířata, která chová, ji ujišťují, že se od svého původního snu tolik nevzdálila.
Dvě hodiny hlazení
„Kromě Amélie mám kocoura, papouška a myši. A také spoustu květin,“ říká zámečnice. Kvůli práci a zvířatům téměř neopouští město. „Nejsem skoro nikde jinde než v práci nebo doma. Třeba jen můj žárlivý kocour potřebuje dvě hodiny denně hladit. Někdy o víkendu chodíme s kamarádkou a se psy na dlouhé procházky. To mi dodává energii,“ říká Martina Nohlová.
S rodinným zámečnictvím to nebylo jednoduché. Když přišli komunisti a soukromé podnikání zakázali, patřilo zámečnictví Komunálním službám, pod kterými děda Nohlové roky pracoval. Její otec, frýdeckomístecký fotbalista, který byl v sedmdesátých letech jedním z nejlepších, nastoupil v zámečnictví místo tchána. „Po revoluci byl jedním z prvních živnostníků ve městě,“ vypráví Nohlová.
Vše, co jako zámečnice potřebuje umět, ji naučil její otec. Vystudovala obchodní školu, zkoušela být sekretářkou, ale když to otec potřeboval, vrátila se domů ke klíčům.
