Režisér Hirschbiegel: Točit v Berlíně by stálo majlant | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Praha si zahrála na Německo. Berlín se změnil, triky by stály majlant, říká režisér Hirschbiegel

Iva Přivřelová

V rámci oslav výročí sametové revoluce začala Česká televize znovu vysílat minisérii Pod jedním nebem, která sleduje osudy několika lidí v rozděleném Berlíně roku 1974. Projekt natočený v Praze v koprodukci s ČT režíroval Němec Oliver Hirschbiegel proslavený dramatem Pád Třetí říše.

Seriál napsala Britka Paula Milneová. Jak jste se k němu dostal vy?

Pracoval jsem s anglickou produkcí, konkrétně s Tracey Scoffieldovou, připravovali jsme projekt pro BBC a ona mi navrhla, jestli by mě zajímal tenhle příběh z Východního a Západního Berlína roku 1974 o rozdělených rodinách, včetně dvojčat. Já jsem otec dvojčat, Tracey je matkou dvojčat, Paula má taky dvojčata a navíc z dvojčat pochází. To mi přišlo jako dobrý začátek.

Přidal jste do seriálu i nějaké vlastní vzpomínky?

Hlavně při realizaci. Paulin scénář vyšel z velmi dobrých rešerší, opravili jsme jen pár detailů, které neseděly s mou zkušeností. Své rešerše jsem si musel udělat i já. Vyrostl jsem na Západě, ale přátele jsem měl i ve Východním Berlíně. Jakmile jsem se začal dívat na fotografie z té doby, všechny vzpomínky se mi vrátily. Což mi při práci dost pomohlo.

Jak často jste své kamarády na Východě mohl vídat?

Měli jsme dovoleno chodit do Východního Berlína na den. Pokud jste chtěli zůstat déle, museli jste požádat o povolení a pak jste za zdí mohli dokonce strávit pár dní. Nemohli jste však opustit Berlín a museli jste tam každý den utratit určitou sumu východních marek, které vám vyměnili za vaše západní. Já byl v té době sice hodně zapálený do politiky, ale jako člen mládežnické socialistické organizace jsem nebyl podezřelý.

Recenze: Milostné drama v úchvatném obalu

Jak jste tehdy vnímal, že je Německo rozdělené na dvě země?

Vyrostl jsem v tom, tak jsem to šílenství bral jako danou realitu. Lidi sice mluvili o znovusjednocení, ale to byla jen taková myšlenka, nikdy bych nečekal, že k tomu opravdu dojde a určitě ne tak rychle, jak se pak stalo.

V sérii hrají Tom Schilling nebo hvězda seriálu Most Sofia Helinová. Vybíral jste si německé herce podle toho, z jaké části země pocházejí?

Ano. Možná to zní trochu rasisticky a tak to nemyslím, ale řekl bych, že to je poznat, nějak geneticky. Německo je velká země a lidi z jihu se hodně liší od těch ze severu, odkud pocházím já, to samé platí i ve východní části. Všichni, kteří vyrostli v NDR, mají k věcem jiný přístup. Platí to vlastně i pro mladé, kteří dospěli po pádu zdi, jako Stephanie Amarellová, jež hraje v Pod jedním nebem plavkyni. Ta vyrostla u Lipska a zdá se mi upřímnější. Lidi z Východu mají větší smysl pro solidaritu, nejsou tak posedlí svým vzhledem, připadají mi čestnější.

Recenze: Sólo pro křehkého pianistu

Jakou část seriálu jste natáčeli v Česku?

Celý se natáčel v Praze nebo na českém venkově. V Praze jsem už jeden projekt dělal, věděl jsem, jak to je u vás výhodné, i díky tomu, že máte nižší platy. Ale především, v současném Berlíně bych ten starý Berlín nenatočil, původní lokace se už natolik změnily, že bychom museli utratit majlant za triky. Ani v Praze nebylo lehké najít fasády, jaké jsme potřebovali, i u vás se už něco zrenovovalo. Stále to však šlo, mohli jsme u vás natáčet najednou Západní i Východní Berlín. V Praze je dokonce oblast, které se říká Malý Berlín, protože to tam tak vypadá. Natáčeli jsme nejen tam. Jednu z obchodních ulic v centru jsem proměnil ve známou třídu Kurfürstendamm a ani Berlíňané to nepoznali, ač ta pražská ulice je o dvě třetiny menší.

Jaký byl onen první projekt, který jste točil v Praze?

Po filmu Pět minut v nebi, který vznikl v Irsku s Liamem Neesonem, mě požádali, abych natočil pilotní díl seriálu Borgia. Ten také vznikal v Praze, i když se odehrává v Itálii. U vás je však hodně renesanční architektury.

Jak velkou máte u televizních seriálů kreativní svobodu?

Pokud režírujete pilotní díl, můžete svět té show vlastně vytvořit, ostatní budou muset následovat vaše ideje. Ale taky jsem natáčel třeba epizody seriálu Miliardy a tam jsem se musel zase já držet toho, co už někdo udělal. V případě Pod jedním nebem jsem natočil všechno.

Pro producenty jsem noční můra, říká québecký filmař Denis Côté

Série Pod jedním nebem se prodala i na Netflix, který ji má ve své videotéce v anglicky mluvících zemích. Myslel jste od začátku na mezinárodní publikum?

Chtěl jsem, aby šlo o univerzální příběh, který se odehrává v Německu a pochází z Německa. To mi přijde jako výhoda. Podívejte se na úspěch skandinávské tvorby v posledních letech. Nabídli univerzální příběhy, ale zasazené do jejich zemí, o kterých jsme se tak i něco dozvěděli. Nejde o to kopírovat Američany. I oni ostatně rádi vidí evropské seriály.

Nebo je přetočí podle sebe jako Zločin či Broadchurch.

Protože na nich chtějí ještě víc vydělat. Když zjistí, že na menším kanále původní dílo dobře funguje, natočí vlastní verzi po široké publikum. S Pod jedním nebem to naštěstí nepůjde.

Normalizace se plíživě vrací, říká bývalý studentský vůdce Igor Chaun

Podle vašich projektů se zdá, že milujete historii.

Miluju rešerše. Mám image, že jsem ten, komu máte nabízet historické látky. Ale rád natočím i něco současného. Také pro moderní příběh bych si dělal rešerše, abych porozuměl světu, kde se odehrává. Zkoumat historii mě ale baví. A mám štěstí, že se mi daří najít v pravý čas ty pravé materiály. Například jednou týdně čtu noviny Frankfurter Allgemeine a zrovna během práce na Pod jedním nebem se v nich objevil článek o východoněmecké tajné službě Stasi. To se mi děje často. Jakmile jsem otevřený určitým informacím, najednou se objevují. Udivuje mě, jak dobré jsou stále zdroje jako noviny a knihy. Pořád mám rád tištěné věci.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!