Malí čtenáři se nemění, nejraději mají přírodu, říká autor slabikáře nejraději
Učí studenty na dvou vysokých školách, překládá slavné německé básníky, spolupracoval na moderním slabikáři a napsal řadu úspěšných knížek pro malé čtenáře. Za nejnovější básnickou sbírku s názvem Listonoš vítr, jejíž poezie hýří barvami spadaného listí a voní podzimní melancholií, získal nedávno olomoucký básník a bohemista Radek Malý prestižní ocenění Magnesia Litera. „Při psaní neškrtám. Verše se objeví na papíře tak, jak mě napadají v hlavě,“ říká Malý.
Byl pro vás zisk ocenění Magnesia Litera překvapením, nebo jste to čekal?
Byli jsme tři nominovaní, takže šance byla jedna ku třem. A někdo z nás to být musel.
Proč podle vás u hodnotitelů nejvíce zabodovalo právě vaše dílo?
Možná je zaujalo, že vůbec ještě vzniká poezie pro děti, protože to je dnes opravdu menšinový žánr. Ale jestli to byl hlavní důvod, nevím. Všichni, kdo knížku znají, právem zdůrazňují podíl výtvarného doprovodu Pavla Čecha. Veršíky nejsou vždy úplně jednoduché, ale díky obrázkům k nim může čtenář najít snadnější cestu.
V době, kdy byli dnešní třicátníci dětmi, hrály v dětské poezii velkou roli verše Jiřího Žáčka plné hravosti a legrace. Vaše nová kniha je úplně jiného střihu. Je to tím, že se děti mění?
Nevzpomínám si, že bych v dětství četl zrovna Žáčka, to možná ve školních čítankách. Ale u babičky jsem měl knížky Mileny Lukešové, která vytvářela obrázkové knihy s Janem Kudláčkem. Byla v nich podobná melancholie, kterou jsem chtěl dostat i do své sbírky. Nemyslím, že by se malé děti ve čtenářských zálibách příliš změnily.
Ale jejich literární vkus se vyvíjí. Namísto Vinnetoua, který provázel mnoho generací, čtou dnes hlavně Harryho Pottera a horory.
To je pravda, ale u poezie je to něco jiného. Ve světě předškolních dětí se toho moc nemění, zůstává víceméně stejný. V tomto věku především pozorují a vnímají přírodní děje. Jevy a věci, které mění dnešní bouřlivá doba, přicházejí na řadu později. Zrovna v knížce Listonoš vítr není ani jeden mobilní telefon nebo počítač.
Když už jsme u měnícího se světa, vy jste spoluautor slabikářů a lze předpokládat, že oproti době před padesáti lety je ta dnešní v očích dětí v lecčems jiná. Projevilo se to při psaní slabikáře?
Pokud se v tomto ohledu něco změnilo, tak je to náročnost. Verše Františka Hrubína jsou pořád stejně kouzelné, ale děti už jim tolik nerozumějí. Bylo proto zapotřebí hodně zjednodušit jazykovou stránku a další záležitosti, které vnímají. V našem slabikáři se objevuje i básnička s mobilem, ale je to spíše míněno jako jakési pošťouchnutí. Hlavně se změnilo to, že děti čtou mnohem méně a problém je vůbec je k listování knihami přivést. Takže hlavní výzva slabikáře spočívá v tom, aby je od čtení neodrazoval.
To znamená, že musí být svým způsobem atraktivnější než dřív?
Myslím, že ano. Obzvlášť v současné, a hlavně budoucí konkurenci elektronických knížek, v nichž se obrázky mohou například hýbat. Ale to vůbec není na škodu, naopak.
Dočkáme se tedy za pár let toho, že už například prvňáčci budou „fungovat“ hlavně s pomocí počítačů a další elektroniky?
To klidně přijít může. Podívejte se na masový nástup interaktivních tabulí do škol. Dnes se i v pedagogických nakladatelstvích pracuje úplně jinak než dříve. Ještě před deseti lety jsme vytvářeli učebnice v podobě klasických knížek, teď vznikají spíše různé interaktivní programy.
Když se člověk vaší nejnovější knížkou probírá, dýchne na něj krása a melancholie podzimu. Dětské knihy se přitom často odehrávají v létě, které mají děti spojené s prázdninami. Naopak podzim pro ně často představuje nástup do školy. Není zvolené období v tomto ohledu riskantní?
Ono je samo o sobě riskantní psát verše pro děti, pokud bychom to chtěli takhle vnímat. Nepovažuji se ale za mainstreamového autora, a můžu si proto dovolit být autentický. Navíc podzim děti určitě rády mají. Třeba sbírání kaštanů v parku, to je něco, co já velmi dobře znám ze svého dětství. V knize se hodně odráží olomoucké parky, vycházky s babičkou a teď i vycházky s mými dětmi. Ty mám spojené právě především s podzimem.
Samotné verše také vznikaly přímo na podzim, nebo tvoříte rovnoměrně během celého roku?
Psaní se nedá moc nařídit. Tahle knížka třeba vznikla na podzim, ale je to souhra náhod.
Zasahuje vaše profese překladatele a bohemisty i do vaší práce pro děti? Inspiruje vás, nebo se jedná o oddělené záležitosti?
Neřekl bych, že přímo inspiruje, ale určitě se nějak odráží. V knížce Listonoš vítr jsou například ukryté citáty z Jana Skácela. Některý z dospělých čtenářů je může objevit a můžou ho potěšit.
Takže můžeme vaše básničky doporučit také dospělým čtenářům?
Tato knížka ze začátku vlastně ani nesměřovala k dětskému čtenáři. Verše jsem psal v podstatě pro sebe, tak, jak mě napadaly. V tu chvíli bych si nepomyslel, že nakonec vznikne tak krásná obrázková knížka. Na druhou stranu knížky pro děti stejně vždycky kupují rodiče. Takže nakolik se to skutečně líbí dětem, to je otázka. Je to typ knížky, která je možná určená ke společnému čtení a povídání.
Máte zmapované reakce dospělých a dětí?
Mnohem více dospělých, kteří se nechají unést obrázky a melancholií a knížku kupují. Přímo na dětských čteních ale pracuji raději s básničkami z knížky Kam až smí smích. Jsou v ní básničky z učebnic, hádanky a říkadla veselejšího druhu, která se odehrávají během celého roku. Nemělo by moc smysl na dětských čteních zatěžovat malé posluchače podzimní melancholií.
Vy sám jste měl v dětství psavé nebo básnické tendence, nebo vás múza políbila později?
Řekl bych, že později. Jako dítě jsem hodně četl pohádky a vůbec všechno, co mi přišlo pod ruku, ale psát pro děti jsem programově začal až v pedagogickém nakladatelství. Zkoušel jsem psát básničky do slabikáře a do učebnic. Takže nebylo to kvůli tomu, že bych například chtěl psát pro vlastní děti. Ostatně ve čtyřiadvaceti letech asi těžko kdo k něčemu takovému dojde.
Jak tvoříte? Musíte se k výsledné podobě básničky „proškrtat“?
To ne, ve své tvorbě neškrtám. Když mě něco napadne, tak už v hotové podobě. Pak už zbývá jen převést verše do počítače nebo na papír.
Kromě psaní básní také překládáte do češtiny básně zahraničních autorů. Říká se, že překládání může být mnohdy těžší než samotné veršování. Souhlasíte s tím?
To se nedá snadno poměřit. Záleží na tom, koho překládáte. Psaní je možná více o talentu a vnitřním pocitu, který musí ven, překládání je více řemeslo. Je to nesmírně obtížná práce, která překladatele musí bavit. Problematický je výsledek, protože nikdy nemůžete dosáhnout kvalit originálu, natož je překonat. Pořád máte před sebou nedostižný vzor.
Jak vycházejí české překlady ve srovnání s jinými zeměmi?
V Česku má překládání poezie nesmírně zajímavou a bohatou tradici, která by se měla dále rozvíjet. U národů velkých jazyků, které překlady v takovém měřítku neměly zapotřebí, je často úplně jiná tradice vnímání překladu poezie a toho, co lze považovat za skutečně básnický překlad. Je to jakési české specifikum, které mě baví jak teoreticky zkoumat, tak dále prakticky rozvíjet.
A co takhle přeložit vaši poezii do němčiny, když už tento jazyk tak dobře ovládáte?
To je nesmírně těžké.
Zkoušel jste to?
Zkoušel, a trvalo to opravdu dlouho. Asi týden jsem překládal jednu báseň a nakonec vznikl úplně jiný text. Do jazyka, který není vaší mateřštinou, se verše překládají velmi těžce.
Na Literární akademii vedete kurz tvůrčího psaní. Můžou z této školy vzejít úspěšní spisovatelé?
Samozřejmě si neděláme iluze, že bychom každý rok „vyrobili“ pět autorů bestsellerů. Takový smysl ostatně tahle škola ani nemá.
Je možné naučit psát někoho, komu není dáno, a naopak předělat svébytný talent?
Oba případy jsou na denním pořádku. Každý ze studentů si může vybrat, zda stráví většinu studia u jednoho spisovatele, jehož styl mu vyhovuje, anebo si vyzkouší nejrůznější žánry. Myslím, že je dobré, aby si vyzkoušeli, v čem jsou silní, protože každý nějakou tu silnou stránku má. Ti, kteří už mají svůj vyhraněný styl, si můžou vyzkoušet jiný úhel pohledu, se kterým se už potom třeba nikdy nesetkají.
Chtěl byste napsat knihu z úplně jiného ranku, než ve kterém jste se pohyboval doposud?
Žádný nesplněný spisovatelský sen nemám. Teď mám momentálně práce nad hlavu, takže spíš čekám, co přijde. A přicházejí tak zajímavé nabídky, že ani není čas uvažovat nad volnou tvorbou. Aktuálně například píšu pohádky pro rozhlasového Hajaju.
Můžete odtajnit, co se bude na vlnách éteru dít?
Původně jsem chtěl napsat autorské pohádky o zvířátkách, ta ale nakonec nabyla lidských vlastností a do hry vstoupil i svět rostlin. Jedná se vlastně o podobenství, co se děje ve světě lidí přetaveném do světa zvířat. Seriál by se měl jmenovat „Příhody matky Přírody“. Příroda zde coby trošku roztržitá bytost naděluje zvířatům dary, o které sama zvířata často ani nestojí a musejí se s nimi nějak vypořádat.
RADEK MALÝ
• Básník, autor knížek pro děti, překladatel z němčiny a vysokoškolský učitel.
• Narodil se v roce 1977 v Olomouci.
• Vystudoval bohemistiku a germanistiku na Univerzitě Palackého.
• Publikoval básnické sbírky Lunovis (2001), Vraní zpěvy (2002), Větrní (2005), Malá tma (2008) a Světloplaší (2012).
• Přeložil poezii Georga Trakla, Ericha Kästnera, Rainera Marii Rilka, Paula Celana, Hugo Sonnenscheina a připravil antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety.
• Napsal knížky pro děti František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (2006), Kam až smí smích (2009), Listonoš vítr (2011) a Poetický slovníček dětem v příkladech (2012).
• Vyučuje na Katedře bohemistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci a v Praze na Literární akademii.
• Dvakrát získal cenu Magnesia Litera, v roce 2006 za poezii a v roce 2012 za knihu pro děti.
