Obdivuji bratra, když kreslí večerníček. Já bych se z toho zbláznil | E15.cz

Obdivuji bratra, když kreslí večerníček. Já bych se z toho zbláznil

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jeden se živí kreslením, druhý mluvením. Plzeňští bratři Juríkové měli k umění blízko už v dětství a skvěle se doplňují dodnes.

Uměleckou rodinu Juríků dlouho halilo tajemství. Jedno z těch největších vyšlo najevo letos, když plzeňská knihovna uspořádala výstavu ke svým 135. narozeninám. Na ní se objevily ilustrace a komiksy mladého plzeňského výtvarníka, který publikuje pod pseudonymem Vhrsti.

Hned vedle spočívala ceněná bibliofilská tvorba Stanislava Juríka známého i ze stránek Dikobrazu.

Tehdy poprvé tajemný Vhrsti přiznal, že Stanislav Jurík byl jeho otec a že jeho jméno zní Vojtěch Jurík. Z toho následně vyplynulo další odhalení. Stanislav Jurík mladší, rozhlasový moderátor a klavírista skupiny Kam běžíte?!, není nikdo jiný než bratr ilustrátora. Sedmička si proto k rozhovoru přizvala oba bratry Juríkovy.

Vojtěchu, proč jste se rozhodl odtajnit svoji identitu? Už se nebojíte spojování s tatínkem?

Vojtěch: Zpočátku jsem se opravdu chtěl vyvarovat nějakých úvah toho typu „on je syn toho a toho“. Chtěl jsem si najít svůj vlastní rukopis a prosadit se sám za sebe. Jinak se naše tvorba moc srovnávat nedá. Mám dnes úplně jiné možnosti, než měl otec před třiceti lety. Táta se musel za komunistů těžce probíjet, zatímco já mám dnes možnosti mnohem svobodnější.

Jak to vůbec vypadalo v časech vašeho dětství? Kreslil tatínek doma?

Vojtěch: Měl svoji místnost, kde pracoval, a já jsem mu koukal přes rameno.
Stanislav: Od roku 1983 byl v invalidním důchodu. Když jsme přišli ze školy, táta buď odpočíval, nebo kreslil.

Snažil se vás už jako malé děti vést ke kreslení? Podstrkoval vám papíry a pastelky?

Vojtěch: Podstrkoval.
Stanislav: Mně teda moc ne.
Vojtěch: Ale ano, pamatuju si, že jsme kreslívali spolu. Tebe to tedy prudce nebavilo.
Stanislav: Mně to hlavně nešlo. Já jsem to dobře viděl, ale neuměl jsem to nakreslit.
Vojtěch: Vzpomínám si, kdy mě začalo kreslení bavit. Když jsme cokoli dělali společně, měl jsem handicap tři až čtyři roky. Takže jsem samozřejmě zpočátku kreslil hůř než Standa. Ale časem jsem ho dohonil a pak i předehnal, a to mě to začalo bavit. Kreslil jsem pak za něj i domácí úkoly z výtvarky.

A kdy se u vás, Stanislave, začalo projevovat, že vaším směrem bude spíš mluvení a muzika?

Stanislav: V první třídě jsem začal hrát na piano, ale paní učitelka se se mnou zlobila. Říkala, že hraju jako švec. Často jsem si přizpůsoboval skladby k obrazu svému, aby se to líbilo mně. A jí se to nezamlouvalo. Později jsem se doma ani moc nevěnoval cvičení zadaných skladeb, ale radši jsem cvičil písničky, které jsem poslouchal v rádiu. Kromě toho mi táta vždycky říkal, že jsem kašpar. Zkrátka pastelku jsem v ruce nikdy dlouho neudržel.

Jak tedy vypadalo vaše dětství? Stanislav hraje na piano a Vojtěch vedle tiše kreslí?

Vojtěch: Když Standa hrál na piano, já jsem utíral nádobí. Po večeři měl stanovený čas na cvičení, a tím pádem byl osvobozen od nádobí.
Stanislav: Asi tak třikrát. Vojtěch: Asi tak celý život. Těžce jsem nesl, že on si může brnkat, zatímco já musím dřít.

Vy jste, Vojtěchu, nikdy na žádný nástroj nehrál?

Vojtěch: Asi jako každý kluk na kytaru. Odkoukal jsem od Standy pár akordů. I nějaké mačkání kláves na pianu jsem zvládl.

Hrajete asi tak dobře, jako Standa kreslí?

Stanislav: To Vojtěch hraje lépe, než já kreslím. Umím nakreslit jen koně. Ale zato krásného.
Vojtěch: Viděl jsem od tebe pěkného pejska. Koně jsi mi nikdy nepředvedl. Stanislav: Kůň je podobný psovi, jenom má delší nohy.

Vojtěch zdědil výtvarný talent po otci. Kde se ve vás, Stanislave, vzaly geny hudební a moderátorské?

Stanislav: Asi po dědečkovi z maminčiny strany. Z vyprávění víme, že to byl veliký bavič. Hrál na harmoniku, vyprávěl neslušné vtipy.

Stanislava znají posluchači v kraji z rozhlasového vysílání, odkud k nim promlouvá skoro každý den. Na čem teď pracujete vy, Vojtěchu?

Vojtěch: Teď pracuji na večerníčku, to mi zabírá nejvíc času. Zároveň dodělávám učebnici češtiny pro první třídu.
Stanislav: Díky Vojtově práci jsem poprvé nahlédl do toho, jak vzniká večerníček. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a hodně mě to překvapilo. Je to hrozně moc obrázků a čar, překreslování stejného motivu několikrát dokola. Z toho bych se nejspíš zbláznil po dvou dnech.

Oba jste úspěšní a známí. Jak to s vámi prožívá matka? Má v knihovně sekci vyčleněnou na Vojtěchovy knížky a je skalní posluchačkou rozhlasu?

Vojtěch: Poslouchá Standu v rádiu, má všechny moje knížky, schraňuje články, které o nás vyjdou v novinách.
Stanislav: Nosí mi podpisové kartičky, abych se podepsal jejím kamarádkám, sousedkám a známým. I na srazy ze školy jezdí vybavená mými fotografi emi s podpisem.

Přitom to ale zpočátku vypadalo, že bude mít doma dva učitele. Proč jste se rozhodli studovat zrovna pedagogickou fakultu?

Stanislav: Hlavně jsem nechtěl jít na vojnu.
Vojtěch: A já bych snad jinou školu ani nevystudoval.
Stanislav: Měl jsem za sebou už střední pedagogickou školu ve Stříbře, kde jsme byli ve třídě čtyři kluci. Pedagogická fakulta logicky navazovala. Vybral jsem si aprobaci první stupeň a hudební výchova.
Vojtěch: Mám speciální aprobaci jenom na výtvarnou výchovu. To byl obor, kde nás studovalo jenom deset, a bylo to učitelství výtvarných předmětů pro střední školy.

Učili jste někdy?

Stanislav: Jenom na praxi. Už při škole jsem vysílal v rádiu a měl jsem jasno, že tohle je moje cesta. Ačkoli mě tehdejší šéf školského úřadu přesvědčoval, abych nastoupil na nějakou školu, že jako chlap budu ceněný a po dvou letech se stanu zástupcem ředitele, neudělal jsem to.
Vojtěch: Taky jsem nikdy moc neučil. Stresovala mě už jen pouhá představa učení. Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych se mohl stát pedagogem. Na praxi jsem se samozřejmě před děti postavit musel, a to od malých dětí na prvním stupni až po středoškoláky na umělecké škole na Zámečku.

Jak jste to zvládl, stát ve vysokoškolském věku před téměř stejně starými lidmi?

Vojtěch O věk ani tak nešlo. Mně se tehdy především zdálo, že všichni kreslí mnohem líp než já. Ale jak řekl Zdeněk Svěrák jednou v rozhlasovém rozhovoru se Standou, učitelství je vlastně herectví. Pedagog musí na žáky umět zahrát, že tomu rozumí víc než oni, a záleží jen na tom, jak bude přesvědčivý. Občas ale dělám oponenta závěrečných prací studentů plzeňského ústavu umění a designu. Taky jezdím po republice a vyprávím a kreslím dětem pohádky. Myslím si, že bych učení už dneska zvládnul.

VOJTĚCH JURÍK

* Má 36 let. * Je kreslíř, ilustrátor, spisovatel, vystupuje pod pseudonymem Vhrsti.
* Bratra Stanislava charakterizuje v sedmi slovech: Nadaný muzikant, hyperaktivní sportovec a snaživý táta.

STANISLAV JURÍK

* Má 39 let. * Je moderátor a muzikant, vystupuje ve skupině Kam běžíte?! * Bratra Vojtěcha charakterizuje v sedmi slovech: Šikovný introvert se chytil včas svojí šance.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video