Petr Gulda se neumí hokeje vz dát. Hraje ho už šestatřicet let

Kravařský rodák Petr Gulda, si sezonu, co sezonu prodlužuje hokejovou kariéru. I ve čtyřiačtyřiceti letech hraje za Nový Jičín druhou ligu a ještě se mu nechce končit. S ledním hokejem začínal ve Vítkovicích, kde strávil tři roky. Poté si vydal na zkušenou do Německa. Původně na jednu sezonu. Nakonec se z toho vyklubalo sezon šestnáct. V německém dresu si dokonce zahrál i na mistrovství světa. „Raději bych hrál za Česko, ale to nešlo. Byl jsem ale rád, protože kolik hokejistů může říct, že hrálo na mistrovství světa?“ ptá se Gulda.

Jaké byli vaše hokejové začátky?

V osmi letech jsem začal hrát za Opavu, kde jsem vydržel až do devatenácti let, kdy jsem odešel na vojnu. Před vojnou jsem ale už měl podepsanou smlouvu s Vítkovicemi.

Kdo si vás tehdy do Vítkovic vyhlédl?

Trenéři Karel Metelka a Jan Soukup. Tehdy Vítkovice hrály národní ligu. Vzpomínám, že jsem v obraně začínal s Antonínem Plánovským. Tehdy v obraně hráli ještě další výborní beci Aleš Flašar nebo Aleš Tomášek. Pamatuji, že pak přišli do Vítkovic kluci Miloš Holaň nebo Richard Šmehlík.

Kde jste trávil vojnu?

Hrál jsem v Písku, což bylo vlastně béčko Jihlavy. O tom, že bych se mohl v Jihlavě prosadit, jsem vůbec nepřemýšlel. Tam hráli borci, kteří pravidelně nastupovali za nároďák. Já jsem extraligu chtěl hrát taky a než jsem končil vojnu, tak jsem si to pěkně zavařil. Jako hráč Vítkovic jsem podepsal druhé přestupní lístky do Brna. Nakonec z toho sešlo. Já dostal na nějakých pár utkání stop a vrátil se do Vítkovic.

Ve Vítkovicích jste si nakonec dva roky extraligu zahrál. Po revoluci v roce 1989 jste ale odešel do Německa.

Bylo mi třiadvacet let a s manželkou jsem se dohodl, že bychom to mohli na jeden rok zkusit. Zůstali jsme tam šestnáct let.

Kdo vám německé angažmá domluvil?

Horst Valášek, kterého hokejoví fanoušci můžou znát z působení ve Vsetíně. On také pochází z Kravař a znal tehdejšího manažera Freiburgu Ladislava Koubu, který pocházel z Opavy. Sháněl tenkrát nějaké hráče s německými předky. Na Hlučínsku má snad každý druhý nějaké předky z Německa. V německé lize mně proto nebrali jako cizince.

Ve Freiburgu jste tehdy nebyl jediný Čech. Působil tam rovněž Jiří Crha nebo Miroslav Fryčer. To bylo fajn. Kluci mi příchod hodně ulehčili. Crha byl obrovská osobnost. Totéž platilo i o Fryčerovi, který ve Freiburgu ukončil hráčskou kariéru a dal se na trenérskou dráhu. Zprvu jsem byl ve Freiburgu bez rodiny, protože se nám narodil syn a manželka byla první tři měsíce doma. Pro kluka, který vyrůstal v komunismu to bylo docela drsné. Německo byl tenkrát úplně jiný svět. Kdo to nezažil to ale asi nepochopí.

Po třech letech jste změnil dres a přestoupil do Landshutu, kde jste hrál šest let. Byl Landshut vaše nejlepší hokejové období?

Asi ano. Ale v době, kdy jsem šel do Landshutu, přišel průlom v německém hokeji. Do ligy začala chodit hromada cizinců, především Kanaďanů. Myslím, že to pro německý hokej nebyl dobrý tah. Především s ohledem na budoucnost. Někteří hráči byli ale výborní. Například k nám přišel Kanaďan Mike Bullard, který v NHL měl odehráno přes sedm set utkání. V sezoně 1994/1995 jsme prohráli až ve finále s Kolínem nad Rýnem 3:4 na zápasy. V rozhodujícím utkání jsme prohráli 0:4. Tři branky nám dal Rus Sergej Berezin, který pak odešel hrát do Toronta Maple Leafs. Vzal mi jedinou šanci na mistrovský titul. Další finále jsem si už nikdy nezahrál.

V roce 1994 jste si vysloužil pozvánku na mistrovství světa. Byla sice od českého trenéra Luďka Bukače, ale do národního týmu Německa. Jak jste to bral?

Byl to obrovský zážitek. Jasně lepší by bylo, kdybych hrál za Česko, ale tam jsem neměl šanci se prosadit. Ale i tak kdo může říct, že hrál na mistrovství světa? I když pro Německo to nebylo příliš povedené mistrovství

Ve skupině jste prohráli 2:3 s Kanadou. Jaké byly hvězdy kolem Brendona Shanahana?

Mám na obránce docela drobnou postavu a když jsem viděl ty stokilové a téměř dvoumetrové borce, kteří to navíc to s hokejkou perfektně uměli, měl jsem respekt. Kromě Shanahana tam hráli třeba Rob Blake nebo Luck Robitaille. Kanada proti nám hrála na půl plynu a stejně vyhrála. Všechny tři góly nám dal právě Shanahan. Byl to opravdu zážitek. Mohl jsem hrát už na olympiádě v Lillehammeru, která se konala o dva měsíce dříve. Prý mi ale chyběly mi nějaké papíry. Já si myslím, že to bylo jinak.

V čem to teda bylo?

Olympiáda se dávala především za zásluhy. To byl pěkný zájezd pro hráče jako Dieter Hegen nebo bratři Truntschkové.

Po šestnácti letech strávených v Německu jste se opět vrátil do Česka. To musel být šok.

Docela ano. Lidé se chovali jinak. Setkávali jsme se závisti. My jsme zvažovali, že zůstaneme v Německu. Já měl ale slíbeno, že budu trénovat v Opavě a na to jsem se těšil. Z toho ale sešlo, protože jsem se nedohodl s Aloisem Hadamczikem, který Opavu řídí na podmínkách. Protože ale hokej miluju, nastartoval jsem plán B a po roce, co jsem nehrál hokej, jsem se dohodl na působení v Novém Jičíně.

Tam hrajete už čtvrtým rok. Na jakou dlouho to ještě vidíte?

Vždycky říkám, ještě jeden rok, ještě jeden rok. Ale teď mám takový sen zahrát si se synem Dennisem, kterému je sedmnáct let a hraje za dorost v Opavě. Ale říkal jsem mu, že bude muset výkonnostně přidat, aby se brzy dostat do mužů a my si mohli spolu zahrát. Dávám mu ještě jeden rok.

Opravdu vydržíte jen jeden rok?

Když hrajeme proti lepším týmům v druhé lize, už mám kolikrát co dělat, abych ty mladé kluky stíhal. Takže nevím.

Za ty roky, co hrajete, jste hokejový styl musel měnit.

Byl jsem zvyklý podporovat útok, nestál jsem jen na jednom místě. Čím je člověk starší, už to tak nejde a dopředu vyjedu sem tam. Sil ubývá.

Přesto i mezi mladšími hráči vynikáte bruslařsky. Jak to děláte?

Chodím pravidelně cvičit a posilovat a co je důležité, vyhýbají se mi zranění. První větší jsem měl až v devětatřiceti letech. Mám téměř stoprocentní účast na trénincích. Být bez tréninků jsem nikdy neuměl, hokej mě stále baví. I když je mi jasné, že jednou budu muset skončit.

Co budete dělat, až s hokejem skončíte?

Chci trénovat mladé kluky. Co vím, tak ale není jednoduché najít práci kolem hokeje. A po pravdě, já jsem se ještě pořádně nevyptával a po ničem nesháněl dokud hraji hokej.

V dresu Nového Jičína jste se ve druhé lize potkal i s Opavou, ve které jste kdysi začínal. Co říkáte tomu, že hraje tak nízkou soutěž?

Mrzí mě, jak tam hokej upadl. Na hokej jsem tam přestal chodit. Chodím se dívat jen na syna, který tam hraje v dorostu. Myslím, že hokej tam jde od deseti k pěti. Kdyby mi teď přišla nabídka od současného vedení, odmítl bych ji.

Chodíte fandit Vítkovicím?

Nebyl jsem tam dlouho. V klubu už moc lidí neznám. Výsledky ale samozřejmě sleduji. Vždyť Vítkovice jsou klub, ve kterém jsem přičichl k velkému hokeji.