Říkají mi dědku, já jim smradi
Má být dirigentem mladé obranné řady Hranic. Zkušený odchovanec vítkovického fotbalu Artur Wojnarovský hrál druhou i třetí ligu za NH Ostrava, divizi v Albrechticích a Slavičíně, strávil dokonce i čtyři roky v rakouské čtvrté lize. Za Hranice kopal kdysi na vojně a teď, ve svých pětatřiceti, se vrátil.
Do nového hranického týmu jste přibyl až jako poslední kousek skládačky. Jaké byly okolnosti vašeho přestupu z Poruby?
Zájem měli v Havířově a ve dvou týmech z nižších soutěží. Rozhodla gentlemanská dohoda a upřímný přístup pana Průchy (sportovní manažer Hranic – pozn. red.), který se se mnou bavil ještě, když Hranice hrály divizi. Jsem pracovně vytížený, tak jsme se domluvili, že budu dojíždět na trénink jednou dvakrát týdně a jinak budu trénovat doma s Polankou.
Jak se v mladém týmu cítíte?
Problém nemám. I přes nízký věkový průměr je kvalita týmu solidní. Jen si kluci musí sami věřit a nespoléhat se pouze na mě. A je třeba se naučit mezi sebou komunikovat. Ale cítím tady dobrou partu. V kabině mi říkají taťko nebo dědku, já jim zas říkám smradi. A místo pořádné flašky jsem jim dal jako zápisné vaječný koňak. Vzájemným hecováním mládnu, kluci zas můžou získat nějaké zkušenosti.
Věkově máte blíž k trenéru Zatloukalovi než ke spoustě spoluhráčů. Jak si s koučem rozumíte?
Pamatuju si, když ještě sám hrál. Byl to řízný typ, který si nenechal nic líbit. Něco jako já. Vycházíme spolu v pohodě, uvidíme, co udělají první krizové situace. Jestli přehnaná očekávání spojená s mým příchodem nebudou najednou na talíři.
Vedení klubu si přeje okamžitý postup zpět do divize. Jak vidíte šance týmu vy?
Mám pocit, že soutěž moc neznáme. Soupeři se na nás budou chtít vytáhnout. Pokud ten tlak zvládneme, můžeme myslet na horní příčky. Ale o postupu hned první rok bych moc nahlas nemluvil.
Co říkáte na hranické fanoušky?
Pro mě je to úplně jiná atmosféra než v Porubě, kde jsou ochozy od postraních čar vzdálené deset až pětadvacet metrů. Když nám budou fanoušci věřit, můžou hodně pomoct. Snad jich bude chodit čím dál víc.
Artur Wojnarowský. To jméno zní tvrdě. Jste i tvrdý stoper?
V rozumných mezích rozhodně. Nemám problém rozdat, ale i přijmout tvrdé rány. Určitě nejsem takové to elegantní libero. Mám výbušnou povahu, při hře je mě hodně slyšet. A to i směrem k rozhodčím.
Čemu se věnujete ve volných chvílích?
Už několik let hraju velmi rád golf. Mezi fotbalisty je to teď sice v módě, ale já se tam nechodím předvádět, ale zahrát si s kamarády a relaxovat. A samozřejmě fandím devítiletému synovi, který hraje basket. Se ženou jsme jeho největšími fanoušky.
