Narodili se v přeplněné porodnici. Jejich rodiče marně sháněli dudlíky, nočníky a dětskou výbavičku. Do školky se dostali spíše po známosti, ve škole byli ve třídě s další čtyřicítkou dětí. Sametová revoluce je zastihla na střední škole. Ročník 74. Nejsilnější v Opavě.
Rok narození 1974 má v občance více než osmnáct set dnešních Opavanů. V těsném závěsu za nimi jsou lidé o rok a o dva roky mladší.
„Silná populační vlna přišla se začátkem 70. let. Stát zvýšil přídavky na děti, dával rodinám levné půjčky i nové bydlení. Rodiny navíc zakládaly lidé narození po druhé světové válce, a to byly také silnější ročníky,“ vysvětluje socioložka Vladimíra Hohnová.
Dnešní šestatřicátníci o své početnosti velmi dobře vědí. „Ať jsem šel kamkoliv, všude nás bylo hodně. Ve školce, ve škole. Dnes například učiliště bojují o každého žáka, ale za nás byl problém se tam dostat,“ vzpomíná Libor Peterka. Sám se kvůli přeplněnosti dostal do školky až o rok později.
Teď do toho půjdeme
Toho roku se maminky na porodních sálech v Opavě střídaly jako na běžícím pásu. „V roce 1974 v opavské porodnici přišlo na svět 2607 dětí. Z toho 1410 kluků a 1197 holčiček,“ vypátral ve starých zápisech mluvčí Slezské nemocnice Daniel Svoboda.
Jednou z rodiček byla i Alžběta Popelková. „Musela jsem pár desítek minut počkat na chodbě, než se na mě dostalo,“ vzpomíná Popelková, která tehdy přivedla na svět prvního potomka, syna Václava.
Rodinu zakládaly stovky párů. „Bylo to takové obecné nadšení ve stylu ‚Tak, a teď do toho půjdeme.‘ Ale i když stát dával rodinám s dětmi výhody, bylo to hrozně nedořešené. Dodnes vzpomínám na beznadějné shánění dudlíků, plínek a oblečků. U nás v rodině se naštěstí všechno schovávalo a dědilo,“ dodává Popelková.
Protekce a známosti
Kolotoč neskončil, ani když děti odrostly z plen. Silný ročník se potýkal s přeplněností školek i škol. V mateřinkách bylo přes třicet dětí ve třídě. Chodily v jednotných zástěrkách a měly na minutu rozplánovaný program.
Ne každý se do školky dostal. Záleželo na protekci a známostech. „Původně mě ve školce nevzali. Máma ale měla kamarádku, jejíž matka ve školce pracovala. Tak jsem se dostala,“ líčí šestatřicetiletá Petra Musilová.
Ve školách musela jedna učitelka stačit i na čtyřicítku dětí. „Nejvíc dětí, které jsem učila, bylo devětatřicet. Hodiny se většinou nedělily, tak to bylo poměrně složité. Ale děti tehdy neměly tolik možností získat informace, tak jsme měli větší šanci je zaujmout,“ vzpomíná ředitelka základní školy Vrchní Zdeňka Ondrášková.
V jednom ročníku bývalo několik tříd. „Když jsem chodil do první třídy, rozdělili nás dokonce na tři ročníky, byly třídy A, B a C. A ve třídě nás vždycky bylo okolo osmatřiceti,“ vypráví Jaroslav Suchánek.
O svobodné volbě střední školy si mohli tenkrát nechat jen zdát. Záleželo na hodnocení ředitele. Ani učiliště nebyla pro všechny. „Chtěla jsem jít na švadlenu. Ale neměla jsem známosti, nedostala jsem se tam,“ popisuje dnes obchodní zástupkyně Petra Sladká.
Na začátku střední školy silný ročník 1974 zastihla sametová revoluce. „Byla jsem dva dny v SSM, čerstvě jsem dostala průkazku a najednou přišla revoluce a byl všemu konec,“ usmívá se Sladká. Na revoluční dny vzpomíná ráda. „Fandili jsme tomu, nosili jsme stužky, chodili zvonit klíči,“ vyjmenovává Sladká.
Porevoluční zmatek
Šestatřicátníci vzpomínají také na zmatek, který zavládl ve školách. „Třeba občanská nauka. Najednou nevěděli, co nás učit. Nebyly učebnice. Byly to takové volné hodiny, kde se jen povídalo,“ doplňuje Sladká.
Václav Popelka podobně vzpomíná na hodiny dějepisu. „Učitelky byly zmatené. To, co léta vtloukaly studentům do hlavy, bylo nepoužitelné,“ říká Popelka.
V posledním desetiletí silné ročníky založily rodiny. Jejich děti zažívají v menším měřítku to, co jejich rodiče. Nápor v porodnicích i ve školkách.
