S traktorem v posteli

Domov je místo, kde se člověk cítí bezpečně, kde hledá ztracenou rovnováhu. Ano, jistě. Jak ale chcete hledat rovnováhu někde, kde se každou chvíli na něčem rozmáznete! Jde o to, že náš sedmnáctiměsíční syn objevuje svět kolem sebe tak, že neustále mění souřadnice různých předmětů. A pokud těmi souřadnicemi zrovna procházíte, může být vašemu přímočarému rovnoměrnému pohybu náhle uděleno nečekané zrychlení. Může se vám tak stejně jako mně stát, že i když je to na záchod třeba jen pár metrů, že se tam nakonec svezete autem. Nedávno jsem na to slušně šlápl třeba s rolls-roycem, ale občas se projedu třeba i vláčkem. Rovnoměrný přímočarý pohyb se u nás doma zkrátka nevyplácí. Stejně jako ráno vesele vyskočit z postele. To by mě přistavený vozíček, který řídí svítící medvěd, mohl dovézt až do nemocnice. Nevadí, stejně mi po noci, kdy jsem se jen převaloval, není moc do skoku. Až teď jsem totiž zjistil, že jsem měl v posteli důmyslně zastlanou naběračku. A tak se raději ještě přitulím ke své ženě. Ta vydá nezvykle naléhavé zavrnění (vrn vrn) a mě potěší, že i po těch letech mezi námi něco je. Ovšem jen do doby, než zjistím, že to něco mezi námi je traktor. Raději opatrně vstanu, sednu na motorku a bezpečně dojedu do koupelny. Po cestě do kuchyně pak sice přejedu psa a něco, co se mi nalepí na kolo, ale jinak ráno přežiju bez vážnější újmy. Tedy když nepočítám to, že při obouvání zjišťuji, že mám v botě krokodýla. Celý den pak myslím na to, že by se mělo u nás doma něco změnit. Když se vracím domů, čeká mě překvapení. Vcházím do dveří a vidím, že domov je uklizený, nikde žádné předměty s nebezpečnými souřadnicemi. Překvapením padám na zadek. Když projíždím kolem obýváku, zaslechnu jen: „Oliverku, ještě musíme uklidit ty kuličky… Kampak jsi je dal…“