Sedmadvacátý říjen roku 1947 byl studený a větrný. Alespoň tak se do vzpomínek starých Přerovanů zapsal den, který se významně zapsal do dějin Přerova. U rozcestí takzvané staré bochořské silnice a cesty do Henčlova slavnostně poklepali na základní kámen Přerovských strojíren. Podniku, který byl za socialismu největším okresním zaměstnavatelem a jehož výrobky se proslavily ve světě.
„Továrnu, ve které dělníci vyráběli technologická zařízení pro vápenky, cementárny, cihelny, keramičky a kamenolomy, slavnostně předali pracujícím v roce 1951. Měla tehdy v duchu doby název Gottwaldovy závody. Byli jsme na ni pyšní,“ vzpomněla někdejší soustružnice Jiřina Olejná, která patřila k prvním zaměstnancům.
V dobových materiálech se dá najít odůvodnění potřeby postavit na zelené louce takový kolos. „Když dozněly poslední výstřely Přerovského povstání, čas radosti vystřídal čas obnovy hospodářství. A nedílnou součástí byla právě výstavba. Stavební organizace polykaly neuvěřitelné množství stavebních materiálů, hlavně cementu a vápna. Lomy a cementárny, cihelny a vápenky byly přitom na nízké výkonnostní úrovni, jejich zařízení bylo zastaralé a po válce zchátralé,“ píše se v dobové brožuře o strojírnách.
Podnik vyráběl zařízení nejdříve jen pro československé závody, které drtily a mlely stavební materiál. Později vedení strojíren objem výroby rozšířilo a závod začal dodávat technologie do celého světa. Socialistického i toho kapitalistického. Zařízení putovala do Íránu, Brazílie, Jugosláviei, Pákistánu, Egypta, Indie, Maďarska, Mongolska, Bulharska nebo Sovětského svazu.
Coby exportní podnik se strojírny opravdu činily. „Nejvzdálenější byla montáž cementárny El Gigante v Argentině. Celý náklad, který tam převáželi, musel urazit třináct a půl tisíce kilometrů,“ píše se v jedné z mnoha brožur, které se chlubily světovými úspěchy podniku. Pamětníci vzpomínají i na to, že díky vývozu se řada lidí z Přerova podívala do míst, kam by se zpoza železné opony neměli šanci dostat.
„Můj strýc jezdil na montáže a všichni mu viseli na rtech, když přijel a vyprávěl. Tehdy se většina lidí nepodívala dál než k Jadranu a on byl třeba v Africe. Ve strojírnách pracovali i moji rodiče a dá se říct, že od šedesátých do osmdesátých let snad nebyla v Přerově rodina, která by neměla někoho v Přerovských strojírnách,“ říká Jana Nová, která v Přerově dlouho žila.
Vzpomíná i na to, jaké oslavy tento podnik pořádal ke každému výročí. „Ve strojírnách býval na podzim den otevřených dveří, kdy si lidé mohli projít haly. Domů jsem si nosila propagační materiály, fotky převodovek, špony a vlajky s logem. Zůstal ve mně pocit, že Přerovské strojírny byly výjimečné,“ podotýká žena.
Zlatá strojírenská éra začala upadat až po převratu. V roce 1990 se Přerovské strojírny staly akciovou společností a v roce 1995 vznikla společnost PSP Engineering, která navázala na tradici strojíren. Podnik stále prosperuje, ale už nezaměstnává pět tisíc lidí, jako před léty. „Pracuje u nás už jen okolo pěti set zaměstnanců. Ve světě je ale o naše technologie pořád zájem, momentálně děláme větší zakázku třeba pro Vietnam,“ konstatuje personální ředitel PSP Engineering Jaroslav Zatloukal.
Strojírenský pravěk
Paradoxní je, že Přerov dříve nebýval průmyslovým centrem. Přednost mělo zemědělství. „V Přerově žilo hodně rolníků a ti, jak šel vývoj techniky dopředu, začali potřebovat zemědělské stroje. V devatenáctém století tu žila řada živnostníků, kteří se jejich výrobou živili. Dá se ovšem říci, že historie strojírenství v Přerově se začala psát v roce 1852, kdy tu vznikla firma Heinik, vyrábějící převody a třecí spojky,“ vysvětluje ředitel přerovského archivu Jiří Lapáček.
Desítky menších výrobců, kteří v Přerově měli v průběhu století prosperující dílny, se museli po Vítězném únoru svých živností vzdát. Jejich profesní zdatnosti ale mohl od roku 1951 využít nový podnik. Kolos jménem Přerovské strojírny.
