Mysterium českého dluhu. Stát dluží stamiliardy zahraničním investorům, jen neví komu
Česko se za poslední rok dramaticky osamostatnilo, pokud jde o závislost na svých zahraničních věřitelích. Ti koncem dubna drželi kolem čtvrtiny bondů tuzemské vlády. Podíl přespolních věřitelů, kteří v případě náhlých otřesů na globálních trzích dokážou ohrozit finanční stabilitu země, tak zhruba o třetinu poklesl. Malou a pikantní nesnáz nicméně představuje fakt, že Česko většinu svých zahraničních věřitelů nezná. Kdo a jak by naložil s porcí českého dluhu v řádu vyšších stamiliard korun v případě zásadního problému globálního rázu, tak zůstává malým českým mysteriem.
„Z důvodů omezeného datového pokrytí, které má ministerstvo financí k dispozici, není možné určit konečného vlastníka daného dluhového instrumentu, a to i s ohledem na zprostředkované držení státních dluhopisů přes finanční instituce a zahraniční centrální depozitáře. Konkrétní držitelé státních dluhopisů tedy nejsou zveřejňováni,“ uvádí mluvčí ministerstva financí Šárka Pavlasová.
Český stát momentálně dluží zahraničním majitelům jím vydaných dluhopisů kolem 830 miliard korun. Bezmála šedesát procent této sumy drží investoři se sídlem ve Velké Británii a v Lucembursku. Reálně jde ale o obvyklé destinace globálních hráčů spravujících majetek investorům, o skutečném majiteli tak nemusejí nic vypovídat.
„V případě obou zemí zřejmě jde primárně o adresy fondů, které drží dluhopisy pro své klienty,“ potvrzuje ekonom společnosti DRFG Martin Slaný. Vůbec největší porci dluhu na prahu čtyřiceti procent drží hráči s londýnskou adresou. Mnoho fondů registrovaných ve Spojeném království přitom podle expertů investuje jménem klientů z celého světa, typicky ze Spojených států nebo Blízkého východu, a londýnský trh tak často skrývá skutečný původ kapitálu. Lucembursko je naopak spíše baštou kontinentálního kapitálu. „Evropské fondy budou hrát v držbě českých státních dluhopisů významnou roli,“ naznačuje analytik společnosti XTB Jiří Tyleček.
Největším „přiznaným“ věřitelem Česka, kde se hypoteticky držitelé a majitelé tuzemského dluhu mohou potkat na jedné adrese, je Rakousko. Tamní investoři vlastní necelých čtrnáct procent zahraničního dluhu Česka, s procentuálními podíly v řádu jednotek procent následují Belgie, Irsko a „přiznaný“ podíl investorů ze Spojených států.
„V menší míře drží státní dluhopisy investoři z jihovýchodní Asie,“ uvádí bez bližších podrobností zmiňovaný materiál ministerstva financí s názvem Strategie financování a řízení státního dluhu ČR, který obsahuje záměry tuzemské vlády týkající se dluhopisových emisí a způsobu pokrývání půjček. Asijští věřitelé jsou součástí obsáhlé, nicméně obdobně neidentifikované skupiny věřitelů z kategorie „ostatní“, která představuje bezmála třináct procent zahraničních držitelů vládních bondů.
„Pro stát je vždy výhodnější, když dluží svým občanům. Obvykle se jedná o lacinější dluh, než by byla jeho tržní hodnota,“ uvádí ekonom společnosti CitFin Tomáš Wolf. Nespornou výhodou je podle něho skutečnost, že domácí investoři jsou méně náchylní k panice na trzích v případě volatility.
„Geopolitický tlak prakticky vymažete a to platí i pro případné pohyby kurzů. Zahraniční investoři totiž řeší nejen otázku úroku, ale také směnného kurzu,“ zdůrazňuje Wolf. Velmi podstatným důvodem je podle něho i skutečnost, že výnosy ze státních dluhopisů zůstávají v ekonomice. „Tedy to, co stát zaplatí na úrocích, domácnosti utratí či reinvestují v dané zemi, což se o zahraničních hráčích říct nedá,“ dodává ekonom.
Celkově drželi koncem dubna zahraniční věřitelé vládní bondy v částce zhruba o 98 miliard korun nižší než na začátku letošního roku, a dokonce o dvě stě miliard nižší než před rokem. Rovněž podíl zahraničního kapitálu na financování českého vládního dluhu byl tehdy dramaticky vyšší, když přespolní věřitelé kontrolovali přes třiatřicet procent vládních dluhů. Kolem třiceti procent českých státních dluhopisů v zahraničních rukách bylo přitom zhruba standardem uplynulé dekády, během let 2017 až 2019 ale podíl mnohdy rostl i nad čtyřicet procent.
