Seman byl jako Krokodýl Dundee
Odchovanec havířovského hokeje Daniel Seman nepatří k vyhlášeným střelcům nebo technickým hračičkům. Jeho práce je přesně opačná, jako obránce má zastavovat útoky soupeřů. A to dělá velmi dobře. Dvaatřicetiletý hráč má ve své sbírce celou řádku úspěchů. První titul získal před osmi lety v dresu Slovanu Bratislava, v roce 2002 dosáhl s Vítkovicemi na stříbro a letos se stal s Třincem i mistrem české nejvyšší soutěže. Hokej si zahrál i v exotické Jižní Koreji.
Jak odpočívá čerstvý mistr ligy? Hlavně s rodinou, které se snažím vynahradit to, na co není v sezoně čas. Plánovali jsme, že bychom mohli vyrazit někam k moři, ale děti onemocněly, a tak jsme zůstali doma. Alespoň jsme se byli podívat za mojí rodinou v Jihlavě, odkud pocházím.
V kolika letech jste se stěhoval do Havířova? Ve čtyřech. Otec šel do Havířova za prací. A já tady od přípravky začal hrát hokej. V patnácti jsem se probojoval do havířovského áčka. Co vím, tak po mně začaly už tehdy pošilhávat Vítkovice.
Ve vítkovickém dresu jste se objevil v sezoně 1997/1998. Ostravskému týmu jste přišel pomoct na semifinále, které hrál proti Třinci, vašemu současnému zaměstnavateli. Víťa Škuta nepříjemně zranil Romana Kaděru hokejkou v obličeji. Hodně se o tom psalo, lidé mu nadávali a tvrdili, že to udělal schválně. Víťa byl z toho psychicky dole a raději ho klub z ledu stáhl. Místo něj jsem naskočil já. S Třincem jsme nakonec vypadli, ale spravili jsme si chuť v boji o třetí místo, ve kterém jsme porazili Spartu 2:0 na zápasy.
Po této sezoně jste se ale vrátil zpět do Havířova. Proč? To nebylo nic složitého. Prostě jsem se neprosadil. Do Vítkovic jsem se vrátil o rok později, ale to se týmu vůbec nedařilo. Museli jsme dokonce hrát baráž o udržení s Jihlavou. Naštěstí jsme to zvládli a vyhráli 4:0 na zápasy.
V roce 1999 jste si zahrál i na mistrovství světa juniorů v kanadském Winnipegu. Díru do světa jsme tam ale neudělali. Myslím, že poprvé v historii českého hokeje jsme nepostoupili ani do vyřazovacích bojů a skončili na sedmém místě. Takže vzpomínky nic moc.
Ve Vítkovicích jste působil až do roku 2002. Pak jste odešel do Slovanu Bratislava. Nechtěl jste v Ostravě zůstat, když jste získali stříbrné medaile? Vítkovice prostě o mne přestaly mít zájem a já nevěděl, co se mnou bude. Naštěstí se ale ozval Slovan. Sezona na Slovensku dopadla výborně. Získali jsme svůj první titul.
A vrátil jste se zpět do Vítkovic. Nebylo nad čím váhat. Chtěl jsem hrát českou extraligu, a když mi Vítkovice daly nabídku, neváhal jsem. Navíc jsme čekali první dítě a já chtěl být blíže domovu.
Ve Vítkovicích jste strávil následující dvě sezony a pak přišlo po hokejové stránce exotické období v Jižní Koreji. Vítkovice se se mnou opět rozloučily a na dovolené v Egyptu se upekl můj odchod do Jižní Koreje. Doporučil mě tam můj kamarád, který měl kontakt na klub Anyang Halla. Přiletěl jsem v srpnu 2005 a vydržel tam do března 2006.
A jak jste si to v Koreji užil? Naštěstí jsem tam nejel sám. Šel tam trénovat Otakar Vejvoda starší a z hráčů tam byli Patrik Martinec, Zdeněk Nedvěd a Jaroslav Nedvěd. Přiznám se, že mě zlákaly i peníze, ty byly dost slušné. Po měsíci za mnou přijela rodina a nic nám nechybělo. Co se týká hokeje, tak to bylo horší. Musím ale ocenit, že Korejci jsou hodně snaživí a pořád se chtějí učit. Co se týká techniky, tak byli docela zdatní, ale když jich šlo pět na led, tak nevěděli, jak hrát. Kde byl puk, tam byli všichni, a občas jsem si říkal, do čeho jsem se nechal uvrtat.
Jaká byla úroveň hokeje? Hrají Asijskou ligu, kde kromě Korejců jsou ještě Číňani a Japonci. S Číňany to byla docela řežba a hokej bych přirovnal k dolní polovině první ligy. S Japonci už to bylo o něčem jiném. V té sezoně, kdy jsem působil v Anyangu Halla, tak klub poprvé postoupil do play-off a skončili jsme na třetím místě. Takže to byl velký úspěch. Lidé, kteří se starali o klub, normálně chodili do své práce a potom se starali o nás. Jeden jejich manažer mi povídal, že má tak tři dny do roka volno. Oni jsou ale rádi, že mají práci. Není to jako u nás, že je každý otrávený, že musí do práce.
Je život v Koreji jiný než u nás? Bydleli jsme v Soulu a musím říct, že po celou dobu jsem se divil s pusou dokořán. Technologicky jsou úplně někde jinde. Byl jsem u vytržení, když jsem viděl jejich vymakané prkénko na záchodě. To bylo vyhřívací, samosplachovací. Kolem všude spousta tlačítek. Patrik Martinec měl tohle zařízení ve svém apartmánu a to bylo první, na co jsme koukali a hned zkoušeli.
To muselo být zajímavé. Vypadali jsme, jako když Krokodýl Dundee přijel do New Yorku a viděl poprvé bidet. Taky jsem zmáčkl nějaké tlačítko, vysunula se tryska, začala z ní stříkat voda a my nevěděli, jak to zastavit.
Přesto vám jedna sezona v Koreji stačila? Chtěl jsem zase jít domů. V průběhu sezony se mi ozval Třinec a pak i Vítkovice. Řekl jsem si, že do třetice se nebudu vracet, a kývnul jsem Třinci, jehož styl hry se mi vždycky líbil. Vždycky hrál útočný hokej se spoustou branek. Patrik Martinec v Jižní Koreji ale působí dodnes a je z něho asistent trenéra.
V Třinci začnete už šestou sezonu. Na jak dlouho máte ještě smlouvu? Už jen na ten rok. Potom se uvidí. Kdybychom zopakovali stejný výsledek jako letos, vůbec bych se nezlobil. Vždyť jsem dosáhl nejlepšího výsledku své kariéry.
Jak to? Titul jste získal i na Slovensku se Slovanem Bratislava. To ano, ale bylo to na Slovensku. Oslavy sice byly podobně bouřlivé jako teď v Třinci, ale tehdy mi bylo nějakých čtyřiadvacet let a moc jsem si neuvědomoval, čeho jsem dosáhl. Letos to bylo jiné.
Mnozí odborníci tvrdili, že pokud by Třinec letos nezískal s takovým mančaftem zlato, tak už nikdy. Něco na tom bude, ale v sérii se Slavií jsme měli namále. Ze začátku jsme hráli profesorsky a nechali to zajít moc daleko. Za stavu 1:3 na zápasy pro Slavii jsme si sedli v kabině a řekli jsme, že musíme hrát jako by to byl náš poslední zápas v sezoně. Povedlo se a my sérii otočili.
Měl jste jako mladý kluk nějaký vzor? Bylo jich hned několik. A vzor mám i teď, i když mi je přes třicet. Nechci, aby to vypadalo blbě, ale je to spoluhráč z Třince Honza Peterek. Hokeji strašně moc obětuje, při tréninku nechce prohrát ani fotbálek a každý mladý hráč si z něho může vzít příklad. Není to sice žádný velký rychlík, ale na ledě mu to myslí. Když ve finále proti Vítkovicím netrefil prázdnou branku, kdy mohl rozhodnout o titulu, byl z toho hodně špatný. Ale já mu říkal, že to zvládneme, že prostě nejde, aby tak poctivý hráč byl potrestán tím, že by třeba nakonec nezískal ten vysněný pohár.
