Šichta u pece: vánočku mají za pár vteřin
Venku je vedro jak v peci, ale pekaři nemají na vybranou. I v parnech musí stát u té skutečné, rozpálené pece a vkládat do ní plechy s pečivem. Rodinné přerovské pekárně Tiefenbach vévodí pec, ve které zlátl chleba pro Přerovany už před devadesáti lety a kromě horka z ní tak sálá i kus nostalgie.
„Vkládali do ní pečivo ještě rodiče mého muže,“ říká hrdě Jarmila Tiefenbachová. Dnes se v rodinné pekárně pouští do práce už šestá generace rodu slavných pekařů, která navazuje na 130 let starou tradici. A i když Tiefenabachovi mají pečení chleba takřka v genech, bez čtyř desítek zaměstnanců by se neobešli.
Noční směna pekařů se už těší do postele. Výsledek jejich práce v podobě jednoho tisíce kilogramů chleba, dvaceti tisíc rohlíků a dalších druhů pečiva leží na pultech a čeká na konzumenty. Je půl šesté ráno a do práce přichází pekaři na další šichtu. Dvaadvacetiletá pekařka Markéta Kučerová si vyhrnuje rukávy – dnes bude péct babety, plést vánočky, dělat bublaninu i tvarohové řezy.
„Osmdesát procent práce se tu dělá ručně, takže do pečiva opravdu vkládáme poctivé pekařské řemeslo,“ připomíná mladá žena a v díži přitom míchá těsto. Suroviny jí podle receptur připravuje kolegyně. „Já už jen dělám výrobky, postup znám zpaměti,“ ujišťuje Kučerová, zatímco do šlehače přidává mouku, vajíčka, cukr a další potraviny. Když je babetové těsto řídké tak akorát, vlévá ho do padesáti alobalových misek. Zkušeně celý „náklad“ položí na jasanovou lopatu a vkládá do pece, vyhřáté na 170 stupňů. Žádný minutovník nezapíná, časovač už prý má v hlavě.
Čekat u pece na výsledek ji ani nenapadne. Hned totiž musí připravit bublaninu s meruňkami, udělat posypku a míchat těsto na vánočku. Horké babety po chvíli nahradí v peci ovocná pochoutka a pekařka už stojí u válu, aby v rychlosti upletla padesát vánoček.
Na řeči není čas. Těsto musí zpracovat rychle, aby nepřekynulo. Vánočky uplete v mžiku. Než se člověk naděje, dávají kmitající prsty dohromady další a další provázky těsta s rozinkami.
„Ještě musíme zaplnit plech tvarohovými řezy zvanými Míša, které zvlášť v létě patří k žádanému sortimentu. Máme staré rodinné receptury, ale samozřejmě přicházíme i s dalšími nápady,“ říká spolumajitelka pekárny Jarmila Tiefenbachová, zatímco rovná plechy. Při práci pomáhá svým zaměstnancům a v řemesle se dobře vyzná. „Můj tatínek i děda byli cukráři, takže jsem vyrůstala v tomto prostředí. Jako dítě jsem ale prohlašovala, že nikdy péct nebudu,“ vzpomíná se smíchem na svoje dávné předsevzetí.
Z pekárny do Jáchymova
Osud ale tomu chtěl jinak. V šedesátých letech se seznámila se synem přerovských pekařů Vladimírem Tiefenbachem, jehož rodina měla za sebou pohnutý osud. Komunisté jim v roce 1952 pekárnu zabavili a otec rodiny musel do Jáchymova.
Když po revoluci žádali potomci pekařů o navrácení majetku a Jarmila Tiefenbachová se poprvé postavila ke staré peci, vzpomněla si na jedno staré pořekadlo: Odříkaného chleba největší krajíc.
„Dnes už podnikáme dvacet let a pekárny mají i naše dvě dcery. Navíc nás čeká náročná rekonstrukce. Počítáme s tím, že na dva roky naši přerovskou pekárnu zavřeme a na čas přesídlíme i s personálem k dcerám a vnukům do Olomouce,“ avizuje Vladimír Tiefenbach.
