Malby poskládané z útržků připomínají výjevy, které člověk denně potkává na ulici. Barvy, struktury, nápisy. Podobně působí výstava multižánrového umělce Egona Tobiáše v táborské Galerii-Knihkupectví Bao-bab, která začala 14. dubna. Autor čtenářům vysvětluje, v čem spočívá kouzlo tvorby.
Jaké téma hosty čeká?
Výstavu jsem dva roky odkládal s tím, že nemám nic hotového. Na tom se tedy nic moc nezměnilo, kromě zjištění, že vlastně žádný obraz za hotový nepovažuju a výstava by se mohla odkládat stále. Takže tímto děkuji Jurajovi a Tereze Horváthovým, kteří jsou kurátory, za jejich trpělivost. Výstava nemá žádné téma, ale nevylučuji, že zkoumavé oko nějaké spojitosti odhalí. Každopádně je to i pro mě šance si obrazy prohlédnout konečně pohromadě, neboť můj miniaturní ateliér tuto možnost vylučuje.
Uvidí návštěvníci tvorbu z poslední doby, nebo z delšího období?
Až na jednu výjimku jde o věci, jejichž viditelná vrstva vznikala poslední půlrok. O výstavě v Táboře vím zhruba od ledna, takže jsem se kusy snažil sladit tak, aby se moc nepřekřikovaly. Na druhou stranu musím přiznat, co i lenivému oku neunikne, že většina obrazů obsahuje několik vrstev vlastního dospívání, takže jejich historie je přece jen o dost delší než vznik momentálně viditelné vrstvy. Ostatně beru to tak, že obraz je hotový až ve chvíli, kdy je pro mě nedostupný. Někdo si ho odnese a já k němu fyzicky nemůžu. Potom si visí někde na zdi nebo se povaluje na půdě mezi harampádím a odpočívá.
Věnujete se scenáristice, literární tvorbě, grafickému designu, malbě komiksů. Jak to stíháte?
Vlastně už ani nevím, kdy tenhle životopis vznikl, ale skutečnost je trochu prozaičtější. Televizní scénáře jsem napsal všehovšudy dva, literární tvorba se projevuje maximálně jednou do roka ve formě nějakého divadelního textu, který zhusta nepřesahuje pár stran. Grafický design mě především několik let živil a komiks jsem dokončil pouze jeden. Takže malba, kterou by snad tyto aktivity mohly sunout k okraji, se docela nenápadně stane hlavní náplní dne a z nedělního malování dennodenní posedlost.
Na čem teď pracujete?
Už zhruba půl roku zápasím s námětem na televizní seriál, což je ovšem pohyb po tak velké ploše, že se v tom dost často úplně ztrácím. Taky se snažím připravit pro nakladatelství Baobab námět na knihu, který jsem jim slíbil asi před čtyřmi lety.
Juraj Horváth, kurátor galerie, vás nazval Velkým Míchačem. Je to výstižné?
Ano, to mě docela pobavilo, zavání to alchymií a tajnými spolky. Ale Juraj zjevně narážel na nepřehlédnutelný fakt, že obrazy působí trochu, jako by byly sestavené z fragmentů několika dalších obrazů. Pro mě je to jako sledovat zeď, kolem níž každý den jezdíte a stále se na ní něco mění. Jeden den je to plakát, pak přibude tag, pak to nějaký pořádkumilovný občan přemaluje barvou, další den už je tam šablona a deset inzerátů. Ale kusy plakátu, tagu, barvy, šablony i inzerátu tam přece jen zůstávají jako nějaký šifrovaný vzkaz. Myslím, že i na pár obrazech zůstal záznam těch pokusů, omylů, nápadů. Takže míchač v tomto smyslu určitě jsem, ale nejsem schopen odhadnout, jak velký. Řekl bych asi jen míchač.
Jean-Michel Basquiat, Jiří Šalamoun, John Broadley. Co z nich si berete?
Největší inspirací je dětská kresba, mimovolný, svobodný projev. K tomu se prokousávám léta a hodlám se tomu věnovat i nadále. Mimochodem Johna Broadleyho jsem si vygoogloval kvůli této odpovědi a skutečně mě zaujal. Takže si z inspirátorů beru hlavně tu sílu dělat volně. Je pravda, že některých vlivů se člověk jen tak nezbaví, ale snažit se o originalitu za každou cenu mi přijde únavné a zbytečné.
