Skončit s trénováním basketu? Nikdy!

Položit šestasedmdesátiletému veterinárnímu lékaři a strakonickému basketbalovému trenérovi Miroslavu Vondřičkovi otázku, kdy skončil s trenérskou činností, není na místě. „Já jsem ještě neskončil,“ uzemní odpovědí.
V šedesáti odešel do důchodu, ale na sportovní penzi se necítí ani dnes. Kromě čtvrtka je denně ve sportovní hale v Máchovce, kde ho čeká osmnáct čtrnácti a patnáctiletých žákyň. Z nich chce ještě vychovat juniorské reprezentantky. „Chtěl bych, aby to některé z nich dotáhly až do juniorské reprezentace a pochopitelně oblékaly i dres našich prvoligových žen. Určité typy bych už měl, ale záleží na jejich vůli a mém zdraví,“ zdůrazňuje.
Trenére mu začali říkat už v roce 1957. Tenkrát se trénovalo ještě zadarmo, s nadšením a láskou. Do dvaačtyřiceti let stíhal trénovat i hrát. Do roku 2008 ještě dělal asistenta, aby pomohl mladším trenérům. A jak s úsměvem říká, v reprezentaci se motal asi třicet let.
Pro jeho houževnatost a sportovní výsledky si ho minulý týden vybrala jako osobnost Strakonic písecká spisovatelka Milena Brůhová.
Vondřička ze začátku trénoval kluky, ale dívky chtěly hrát také. „Druhý trenér Jindřich Frček se před holkama styděl, tak jsem trénoval obojí, a časem jsem zůstal u holek,“ líčí Vondřička. Začátky nebyly jednoduché. Bavilo ho to v kravíně i v tělocvičně. Jako veterinář měl na starosti zhruba pětinu okresu. Krávy, koně, prasata. „Vracel jsem se ve čtyři hodiny a někdy jsem jel rovnou do tělocvičny. Kolikrát jsem se nestačil ani umýt a smrděl jsem kravínem,“ vzpomíná.
Vondřičku rozčilovali rozhodčí v krajském přeboru, kde v začátcích působil. „Proto jsem chtěl do ligových soutěží,“ říká trenér. Se svými svěřenkyněmi se chtěl vyrovnat lepším celkům. „Silnou motivací a hnacím motorem pro mě byla i dcera, která za mnou přišla a řekla mi: Tati, chtěla bych se dostat do reprezentace. A tak jsem po holkách začal chtít víc,“ dodává Vondřička.
A jak je vybičoval ke skvělým výsledkům? „Asi jsem hodně křičel a nadával. Přesto mi teď, po létech, říkají, že to bylo bezvadné a rády na tu dobu vzpomínají,“ poznamenává.
Strakonický basket začal mít úspěchy, a tak Vondřičku vytáhli do reprezentace. S basketbalistkami se podíval do mnoha zemí světa. Několikrát na mistrovství Evropy, světa i na olympiádu do Barcelony. Nejvíc si cení vítězství juniorek na mistrovství Evropy v třiaosmdesátém, kdy tým vyhrál nad Ruskami o třicet bodů. „Minutu před koncem, kdy už bylo jasné naše vítězství, jsem si vzal time-out. Holky byly vyburcované a křičely na mě, proč to dělám. Co se stalo. A já jsem jim řekl: Holky chci vám jen prodloužit radost,“ vzpomíná a i po létech má slzy na krajíčku. Na poradě před zápasem hráčkám řekl, aby si vzpomněly, jak nás Rusové obsadili a aby jim to za to nandaly. Po tomto vítězství měly juniorky otevřené dveře na mistrovství světa do USA, ale vládnoucí režim je nepustil.
Celá osmdesátá a devadesátá léta byla velmi úspěšná. V dvaadevadesátém byly Olympijské hry v Barceloně. „Představte si, já, Strakoňák, a na olympiádě. Byl to zážitek. Československé družstvo v konkurenci Rusek a Američanek, které měly kolem sebe týmy trenérů, masérů a manažerů. A my jsme byli rádi, že máme dresy! Ale nevadilo mi to, spíše mě to povzbuzovalo k lepším výkonům. Z Barcelony jsme přivezli šesté místo,“ poznamenává Vondřička. Strakonice byly vždy líhní reprezentantek zvučných jmen – Kalužákové, Pauchové, Jiráškové a mnoha dalších. Vondřičkových úspěchů si cení i strakonický sportovní novinář František Třeštík.
„Mirka Vondřičku znám od mládí. Vždy mně imponovala jeho pracovitost, důslednost a ctižádost. Nikdy nic nedělal polovičatě. Co absolutně nesnášel, byla lenost. I to byly důvody, proč se prosadil v nejvyšších trenérských postech u reprezentace a slavil s ní velké úspěchy,“ říká Třeštík.
V roce 2006 se Miroslav Vondřička dostal do strakonické sportovní síně slávy. Nechlubí se úspěchy, ale je pyšný, že při svém vytížení vychoval se ženou dvě pracovité děti. Do posledního dílu seriálu Sedmičky vybral známého strakonického muzikanta Zdeňka Charlieho Blažka.