Už jako malý kluk jsem holdoval kolotočům a houpačkám, dokonce jeden čas jsem měl představu, že bych se stal přímo kolotočářem. Vždycky mě lákalo sedět v ovládací kabině lochnesky, labutí, zvát lidi k zakoupení jízdenek nebo vybírat vstupné u houpaček.
Svým způsobem mají kolotoče podíl i na tom, že jsem se vůbec narodil. Na pouti se totiž seznámili mí rodiče. Jenže člověk míní a pánbůh mění. Místo kolotoče zapínám každý den počítač a plním stránky Sedmičky. I když novinařina taky bývá občas pěkný kolotoč. Přesto se mi alespoň na chvíli poštěstilo. Dostal jsem se přímo k přípravě pouťových atrakcí, než si na ně odpoledne v areálu bývalých klatovských kasáren sednou děti nebo i dospělí. Každopádně dětská představa o pouhém vysedávání v pokladně mě dost rychle opustila.
Kolotoče? Hlavně dřina
Vlastimil Lagron mě vítá u centrifugy a podává mi ruku. Už z toho je znát, že se při montáži a demontáži atrakcí dost nadře. Ruce samý mozol a silný stisk. „Vždycky to byla řehole. V pondělí bouráme, hned přejíždíme na jinou štaci a okamžitě začínáme stavět, aby bylo vše připravené na pouťové oslavy. Ti kluci se fakt nezastaví,“ říká Lagron starší.
Dávám mu za pravdu, když vidím, jaké kusy železa musí ostatní vytahat z náklaďáků a sestavit z nich kolotoč, zvonkovou dráhu nebo třeba jednu z nejoblíbenějších atrakcí současnosti – Extreme. Právě tento druh houpačky, které se přezdívá Kladivo, je v oblibě dokonce u seniorů.
„Vždycky mě pobaví, když šedesátníci létají na tomhle adrenalinu a mladí bojácně stojí dole,“ směje se Lagron. Několikatunová konstrukce vyrobená v zahraničí má už dokonce svého sourozence, který se jen nehoupe, ale úplně přetáčí. Zajímavé ovšem je, že o tuto verzi není příliš velký zájem. Proč – to neví ani sami provozovatelé.
Oblíbené houpačky
Toužím se alespoň na chvíli zapojit do práce. Bohužel veškerá montáž a test atrakcí vyžadují zkoušky a především zkušenosti, tak se hrnu alespoň k něčemu méně náročnému. „Houpačky, to je ono,“ říkám si, i když usměvavá blondýnka, která se právě pustila do zajištění lodiček ve zhoupnuté poloze, mi asi moc nevěří. „Já to udělám sama,“ říká, když jednou rukou tak tak držím houpačku, ve druhé už mám prkno na podepření a marně hledám, za co ho zaháknout.
Nakonec jsem na celý systém přišel. „No vidíš, že ti to jde. Až tě vyhodí od novin, tak můžeš dělat tady,“ baví se další členové rodiny Lagronových. Všechny atrakce už jsou připraveny na odpolední spuštění, už zbývá jen doladit několik detailů a vše pořádně vyzkoušet. Procházím s ostatními ještě centrifugu, i když právě před touto atrakcí mě ráno varoval kamarád. „Chci tam jít o víkendu s přítelkyní a nerad bych se zabil. Ne aby tě napadlo tam něco montovat,“ poradil mi chvíli před reportáží. Z reproduktorů už začíná hrát muzika, do toho ještě kluci z pokladen zkouší mikrofony. Rod Lagronů jezdí po poutích už více než tři sta let.
I když se za tu dobu dostali do dost svízelných situací, nikdy nepověsili tuhle lidovou zábavu na hřebík. „Dědečkovi za války sebrali Němci auta. A musel si poradit. Po osmačtyřicátém roce nás zase znárodnili, a taky jsme to přežili,“ vzpomínají Lagronovi. „Je to spíš poslání, než povolání. Když se narodíte v takové rodině, těžko se dá z toho vycouvat. S rodiči trávíte mnohem víc času než jiné děti, od malička s nimi jezdíte od štace ke štaci a v patnácti už vám třeba svěří obsluhu kolotoče,“ podotýkají.
Víc lidí, víc proudu
Zevrubně prohlížím další atrakce, kterých je na place nepřeberné množství. Přesto mě nejvíc lákají ty, na kterých jsem v dětství projezdil každou pouť. Malý kolotoč, velký kolotoč, autodrom, houpačky – na vše jsem nostalgicky vzpomínal. Teď jsem měl jedinečnou možnost vidět vše i z pozice provozovatele. „Ty největší atrakce mají poměrně velkou spotřebu elektřiny. A když jsou ještě plně obsazeny, je to doslova žrout,“ seznamuje mě Vlastimil Lagron s vlastním provozem.
„Navíc všechno musíme pravidelně kontrolovat. Za lidi na atrakcích neseme obrovskou zodpovědnost,“ dodává. Většina atrakcí je už dnes vyrobena ve specializovaných zahraničních firmách. Ale třeba klasické houpačky si Lagronovi vyrobili sami. „Samozřejmě to musí dělat člověk, který má svářečské zkoušky a ani tady nesmí chybět schválení atrakce pro provoz,“ vysvětluje Vlastimil Lagron.
Přesto pouťové oslavy v poslední době ztrácí své kouzlo a cítí to i sami provozovatelé atrakcí. Shodujeme se na tom, že lidé už pouť nectí jako dříve. Třeba pouťové koláče. Zatímco naše babičky pekly koláče pro příbuzenstvo, dnes si je lidé kupují v obchodech zabalené do celofánu. Loučím se s Lagronovými i s vysněnou profesí. Pro jistotu ještě posílám domů zprávu, že ani tentokrát s maringotkami neodjedu.
