Jako malý kluk jsem jezdil na kole přes záhony a představoval si, že jedu motokros. V pubertě jsem strávil hodiny u obrazovky a v autě Collina McRae vyhrával jednu počítačovou rallye za druhou. Ale to všechno byl jen slabý odvar. I když jsem viděl spousty záběrů z kokpitů rallyeových speciálů, realita překonala všechny představy. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, jaké to je sedět na místě spolujezdce na trati opravdové rallye.
První jarní slunce nutí lidi odložit bundy a na novém okruhu CzechRing, který vyrostl poblíž královéhradeckého letiště, to hučí jako v úle. Silné motory o sobě dávají náležitě vědět, z okruhu se ozývá co chvíli kvílení gum. Jarní rallye je v plném proudu a k vidění jsou nejrůznější auta. Od závodních speciálů, které se objevují na tratích mistrovství republiky, až po stroje, které si k závodění upravují amatéři doma v garáži.
„Přihlásit se může prakticky kdokoli, to je největší kouzlo těchhle závodů. Jsou tady lidé, kteří mají na závodění miliony, a než sem dovezou auto a nasadí kola, už je to stojí tolik jako jiné celá sezona,“ říká jeden z organizátorů Martin Dostál.
Právě on bude mít ve svých rukou a nohou můj život. Pojede jako předjezdec, a já mu budu dělat spolujezdce. Ještě nevím, co mě čeká, a tak jsem klidný. Dostál má bohaté zkušenosti z mistrovství republiky i dalších prestižních seriálů a mezi všemi jezdci, kteří soutěží, bych jen těžko hledal zkušenějšího závodníka.
Čekáme, než si jezdci přihlášení do závodů odkroutí své okruhy, a pak už se jde na věc. Usedám do Toyoty Cellica, stejné, kterou znám z devadesátých let ze záběrů ze světových závodů, kdy s ní jezdil například Juha Kankkunen.
Nasadit helmu je maličkost, vsoukat se do auta přes ocelový rám už je těžší. Ale bez něj by žádné auto v rallye nemohlo na trať. „Je to samozřejmě mnohem bezpečnější. Rámy se dělají z lehkých, ale velmi pevných materiálů. Vydrží všechno,“ uklidňuje mě Dostál.
Auto nevypadá jako nejnovější, Kankkunen s podobným ostatně sbíral vavříny před dobrými dvaceti lety. „Ale je to klasika. Navíc se všechny součástky v motoru prakticky pořád mění. Je na ně velký nápor, po každém závodě se auto musí zkontrolovat, vyměnit ty, které jsou opotřebované, a preventivně raději i ty, které by se mohly brzo opotřebovat,“ vysvětluje jezdec ještě předtím, než usedne za volant.
Strohý interiér
V autě není jediná zbytečná věc navíc. Plasty zevnitř dveří nebo rohožky na podlaze byste hledali marně. Stejně jako ve většině sportů, i tady hraje velkou roli hmotnost. Každý gram navíc by ubíral cenné setinky. Řízení se ale od obyčejného vozu na první pohled neliší - volant, řadicí páka, ruční brzda i pedály jsou tam, kde jsou obyčejní řidiči zvyklí.
„Tohle auto je tak udělané, aby s ním mohli jezdit i lidé, kteří nemají zkušenosti s ostrými soutěžními speciály. V těch je to ještě jiné, například ruční brzda musí být hydraulická, protože normální by nezvládla síly, které na ni působí. Stejně tak řízení je hodně obtížné. Kdyby do takového auta sedl člověk, který ho nikdy neřídil, naboural by v první zatáčce. Na volant totiž působí velké síly a ani pro zkušené jezdce není žádná legrace ho udržet,“ vysvětluje Dostál.
Zapíná motor, aby se auto zahřálo na správnou teplotu. A kontroluje pneumatiky. „Soutěžní gumy nemají s těmi normálními nic společného. Sáhněte si, je to jako žvýkačka,“ vybízí mě. A skutečně, v závodní pneumatice se dá prstem udělat rýha. Tak je měkká.
„Má pak samozřejmě lepší přilnavost, navíc je většinou úplně bez vzorku. Ten by se stejně hned sjel,“ usmívá se zkušený pilot.
Gumy se při rallye mění často, jedny vydrží pár desítek kilometrů. Ostatně ani motory u špičkových speciálů nevydrží dlouho. „Záruka je asi na osm set kilometrů,“ podotýká Pavel Šťastný, který opodál chystá na jízdu své soutěžní Subaru.
Pekelná jízda
Toyota je zahřátá a připravená vyrazit na okruh, traťová komisařka dává pokyn a můžeme vyrazit. Vkrádá se do mě nervozita, hlavou mi běží případy, kdy na rallye někdo přišel o život. Z přemýšlení mě ale v sekundě vytrhne realita. Silný motor zaburácí a během chvilky jedeme pekelnou rychlostí.
Také jsem někdy v autě spěchal, párkrát jsem sedl do auta k někomu, kdo jezdí jako blázen. Ale všechno, co jsem kdy zažil na silnici, je v porovnání s tímhle asi jako jízda Posázavským pacifikem oproti japonskému Šinkanzenu.
Už jen samotná rychlost a pocit, že auto má nade mnou veškerou moc, ve mně nechává maličkou dušičku. A to zatím jedeme po rovném úseku. Přichází první šikany. Byť jsou zatím jen vytvořené z prázdných barelů, pneumatik a igelitových stuh a auto by z případného střetu určitě vyšlo jako vítěz, pro člověka nezvyklého situace je to rodeo. V zatáčkách se příď našeho auta jen těsně míhá okolo překážek, člověk má pocit, že se každou chvíli musí převrátit na střechu.
Sedím ve sportovním sedadle, připoutaný závodními bezpečnostními pásy, nohy mám pevně zapřené o podlahu a rukama se chytám všeho, čeho se držet dá. Mám pocit, že je to ještě horší než návštěva matějské pouti, během které jsem z lásky ke své ženě vlezl do koule, která je jako prak vystřelena k obloze. O té se mi dodnes zdá v nejhorších snech a vzpomenu si na ni pokaždé, když se mi trochu zhoupne žaludek. Tenhle zážitek to jednoznačně přebíjí.
Je tu první zatáčka, ostrá doprava. Tentokrát už s betonovou bariérou. Pokouší se o mě mdloby. Ještě kousek před tvrdou zdí uhání auto závratnou rychlostí.
A ještě větší šok přichází v okamžiku, kdy už se vidím rozpláclý v hromadě plechů na betonové zídce. Dostál tahá za ruční brzdu a auto jde do smyku. S tím by člověk tak trochu počítal. Ne ovšem s tím, že se vůz točí na opačnou stranu, než je zatáčka. Ale ještě než dojde k nárazu do zdi bokem a jisté smrti spolujezdce, dalším obratným chvatem uvádí pilot auto do opačného pohybu. Smykem se otočíme do správného směru a já mám pocit, že jsem se podruhé narodil.
Zatáčení naopak
Mnohokrát jsem slyšel o tom, že si člověk před smrtí promítne v hlavě celý svůj život. Mně se to stalo v první zatáčce ostré jízdy v rallye. Jenže na melancholii není čas, motor už zase burácí na plný plyn a blíží se další zatáčka. Tentokrát dvojitá. Doleva, doprava. Opět s trikem, který doteď nechápu, že jde auto do smyku nejdřív na opačnou stranu. „Když má závodní auto náhon na přední kola, je to tak rychlejší. Auto líp využije odstředivé síly,“ popisuje později Dostál. No, už si začínám pomalu zvykat.
Najíždíme z asfaltu na šotolinu. To je vlastně obyčejný štěrk. Každý normální řidič by podvědomě zpomalil, asi jako když jedete ze silnice na polní cestu. Navíc vím, jak vypadají naše pneumatiky, a tak mě mimochodem napadá, že už jsme dávno museli píchnout kolo. Ve stotřicetikilometrové rychlosti by to byla určitě lahůdka. Ale Dostál evidentně ví, co dělá.
Asi se rozepisuji moc zeširoka, protože od startu uplynulo sotva třicet, možná čtyřicet vteřin. To hlavní ale teprve čeká. Až dosud jsme jeli po zemi, všemi čtyřmi koly na pevném povrchu. Za jednou z dalších zatáček ale najíždíme na most - a za ním letíme několik desítek metrů vzduchem. Zhoupne se ve mně všechno, co jde, vnitřnosti mám určitě úplně přeházené, ruce svírají křečovitě rám z ochranných trubek a čas jako by se zastavil. Ve vzduchu jsme necelou vteřinu, ale mně to připadá jako věčnost. A vyhlídky do budoucnosti? Dvě budovy a mezi nimi úzká silnice, která navíc zatáčí. Připadá mi, že se tam prostě nedá trefit, a i kdyby se podařilo přistát do ukázkového telemarku, musíme se zákonitě rozbít o nejbližší dům.
V rallye se asi dají popřít i zákony fyziky. Zavírám oči, ale zkušený pilot situaci s přehledem zvládá. V duchu se modlím a říkám mu něco o tom, ať zpomalí, že mám doma ženu a dítě a že bych se s nimi ještě rád potkal. „Takhle jezdím s děckama na nákup,“ směje se Dostál.
Rozklepaná kolena
Následují další zatáčky a šikany, a ta závěrečná, dlouhá, kdy jede auto dlouhou dobu „bokem“, je proti šoku při skoku jen lehkou projížďkou pramicí po klidné hladině rybníka. Celý okruh opakujeme ještě jednou. Strach je o něco menší, možná i proto, že vím, co bude přibližně následovat. I tak se mi ale při vystupování klepou kolena a jsem zpocený, jako kdybych seděl půl hodiny v sauně.
Pilot odvedl mnohem větší kus fyzické dřiny než já a vypadá, jako by po rychlé jízdě nebyl ani trochu vzrušený. „Ale to jsem, vždyť proto každý závodník jezdí. Musím říct, že v závodě bych jel mnohem víc na riziko. Takhle jsem měl pořád ještě pět možností, co s autem udělat, kdyby něco nevyšlo,“ podotýká Dostál.
Po dojezdu zase nechá auto chvíli nastartované, aby postupně vychladlo. Přichází mechanik a ptá se, jestli bylo všechno v pořádku. „V předposlední zatáčce to přestalo brzdit, musíme se na to podívat,“ říká mu jezdec a mě jako by omyli. Auto nebrzdilo a my jsme jeli víc než stovkou mezi domy a bariérami? Ale to neznám hantýrku lidí, kteří se kolem závodních aut pohybují každodenně. „Samozřejmě že to brzdilo. Ale ne tak, aby se dalo jet opravdu naostro. To je normální, brzdy málokdy vydrží víc než jeden ostrý start. Nebojte, že by hrozilo nějaké nebezpečí,“ uklidňuje mě Dostál.
Jsem rád, že mám jízdu za sebou, a zbytek závodů trávím na pevné zemi mezi burácejícími motory. Necelých sedm minut na trati mě stálo asi tak sedm let života. Ale adrenalinový zážitek už budu mít navždy. Rallye, to není sport pro primadony. Tady musí mít chlapi pro strach uděláno.
