Takové lidi jsem potkával v buddhistickém klášteře. Veselý výraz ve tváři, samý vtípek, ale oči si vás velmi pozorně prohlížejí. Dokonale rovná záda, hluboký hlas. Energie se z něj rozlévá do celé místnosti a vy náhle věříte, že tenhle chlap vám určitě pomůže. Teprve šestatřicetiletý, ale již proslulý fyzioterapeut Tomáš Rychnovský se mě ve své ordinaci kousek od barrandovských ateliérů ptá na mé problémy se zády. Nejsou velké, protože každý den cvičím, ale pořád je co zlepšovat. Než se naděju, mluvíme o mých rodičích a dalších tématech spíše z oblasti psychoterapie. A já s překvapením zjišťuju, že mu tady o sobě vykládám všelijaká tajemství.
Než na mě vůbec sáhne, doporučí mi, abych své jedné dávno zesnulé příbuzné napsal dopis, a tak došel smíření, které mým problémovým partiím jistě uleví. Samotné opravování zad na lůžku pak nemohu popsat jinak než jako hodinářskou práci. Tomáš mé končetiny a trup natahoval všemožnými směry, ale vždy jemně a pomalu. Žádnou bolest jsem necítil, přesto jsem pak několik dní měl v těle zvláštní pocit, jako by mi klouby tak nějak lépe zapadly, kam patří, když to napíšu hodně laicky.
Mezi pacienty pana Rychnovského najdete umělce Jana P. Muchowa, Petru Janů či Jana Svěráka, bývalého premiéra Jiřího Rusnoka nebo Ditu Stejskalovou, výkonnou ředitelku Ogilvy. A také Jiřího Deváta, generálního ředitele Cisca, který o svém doktorovi říká: „Tomáše jsem poznal jako většina jeho klientů - skrze bolavá záda. Tenkrát před lety to byl ten ,talent od profesora Koláře‘. První návštěva byla pro mě šokující: s úžasem jsem poznával, jak vlastně tělo funguje a jak mu prospívá jemné hodinářské ladění (v podání dvoumetrového chlapa). Čím víc jsem se učil o svém těle, tím více jsem odhaloval svou mysl. Jako když loupete cibuli. Toma již dnes nenavštěvuji s bolestí zad, ale chodím k němu naladit, harmonizovat své tělo a uvolnit mysl. Stali jsme se důvěrnými přáteli.“
Na otázku, co je základem jeho léčby, Tomáš odpovídá dvěma pravidly: „Protože v pohybovém systému se spojují cesty všech tělesných pochodů, mohou být příčinou bolestí zad opravdu záda, anebo jde o následek něčeho, co vyžaduje další léčbu. Třeba pomocí východních principů, jako je akupunktura, byliny či úprava stravování.“ Za druhé tu jde o přístup: o vytvoření přátelské atmosféry mezi ním a klientem. „Jak se říká, můžeš být doktorem, právníkem či učitelem, pokud ale nejsi člověkem, je to, jako bys nic nebyl.“
S pacienty mluvíte o životě, než je začnete léčit. Jaký je vztah mezi zády či pohybovým aparátem a psychikou?
V dnešní době používáme tělo více či méně jednostranně. Tělo má proti takové zátěži své obranné mechanismy. Brání se přetížení ve sportu či přetížení při sezení v kanceláři. Tyto mechanismy jsou často důvodem vzniku bolesti. Jsou to stažené svaly, kloubní blokády nebo ztuhlé okrsky páteře. Stejné blokády má i mysl. Emoční část mozku má rychlé a neoklamatelné spojení na tělo a jeho stav. Negativní myšlenky ovlivňují tělesné pochody. U někoho bývá mysl nadřazena nad tělo. Jinými slovy, pokud můj pacient přijde s trápením v životě, já mu sice pomůžu na fyzické úrovni, ale je potřeba ještě pracovat na úrovni mysli. V této fázi je důležitý smysl pro detail a jeho vnímání.
Váš přístup je, jako byste opravoval hodinky…
Ano. Není třeba žádné škubání a trhání, je třeba jemně a účinně tělo opravit a naučit, jak to má dělat jinak. Pracuji v anatomicko-biomechanických souvislostech za znalosti řídících principů mozku díky neurofyziologii a neurovědám. Dává mi to možnost být takový, jak říkáte. Je to pěkné řemeslo.
Jaký máte názor na vzmáhající se psychosomatiku, kdy stále více lékařů - jako třeba známý Jan Hnízdil - pracují nejen s tělem, ale i s psychikou pacienta?
Je to vcelku jasné. Medicína se nedá dělat jinak, když chcete léčit celkově a dlouhodobě. To už víme tisíce let. Jen je potřeba si to znovu uvědomit. Na dospělém člověku je možné vidět, jak dýchá, jak se pohybové chová, a to mi dává odpověď na to, jak fungují jeho záda, jak se pohybují jeho klouby, kde jsou v páteři místa náchylná k bolesti apod. Stejně tak je to s myslí v situaci, kdy s lidmi hovořím. Podle toho, jaká například používají slova, jakým tónem ke mně mluví a co mi všechno říkají, mohu poznat, jak celkově žijí. Jde o celkové vnímání života člověka.
Vyléčit celou společnost, to není žádná legrace…
Vše půjde postupně. Nyní je třeba, abychom se naučili znovu vnímat a rozumět principům. Principům vztahů, roli muže, ženy, přístupu k sobě, vzájemným vztahům mezi lidmi, v rodině. Jde o znovupochopení neměnných systémových věcí. Věnujeme se tomu na našich seminářích, které se zabývají právě principiálním fungováním těla a mysli - od dítěte až po dospělost. Co je třeba dělat, abychom si s dětmi rozuměli, aby se vyvíjely dobře po stránce sebevědomí, sebepojetí a zároveň po stránce pohybové. Nejčastěji pořádáme jedno- až dvoudenní kurzy - jak otevřené pro všechny, tak pro firmy, jako jsou ING, Autocont, ČSOB, Geis, Vodafone nebo T-Mobile. Máme s nimi velký úspěch.
Jste z duchovní rodiny. Můžete nám popsat své kořeny a jak vás ovlivnily při práci?
Neměl jsem nikoho v rodině z lékařské branže, jen maminka byla zdravotní sestra. Tatínek je programátor. Myslím, že mám od nich cit pro vnímání lidí. Pocházím, jak jste zmínil, z evangelické rodiny. Můj dědeček byl farář a člen hebrejské sekce pro překlad Bible. Byl to člověk, se kterým bych nyní moc rád diskutoval. Byl autoritou, tvrdým zastáncem pravidel, ale zároveň kamarádem. Moji strýcové jsou také evangeličtí faráři. Jeden je seniorem (šéfem) evangelické církve u nás, druhý je kaplanem v české armádě. Oba jsou to fajn kluci. Vnímání církevního prostředí mi, myslím, dalo možnost poznat smysl pro práci v kolektivu a pro lidi. Vnímal jsem také, že nic se neděje jen tak, bez mého přičinění.
Je třeba vždy vnímat hodnoty lidství i života, zejména v době, která nás rozděluje a může nás stavět do role konkurujících si individuí. To není cesta ke štěstí. A osobní prospěch z tohoto chování bude jen chvilkový a prázdný. Mnohé z toho, co jsem pochopil, jsem stavěl na těchto hodnotách. Přesto jsem vnímal rozpor u lidí, kteří věřící byli. Něco jiného říkali a něco jiného dělali. Stejně tak jsem tento fenomén vnímal u ateistů. Chtěl jsem poznat, proč to tak v mysli je. Kde se to bere. Opravdové poznání tak vyšlo z práce na sobě, odhalení své mysli, jejích zákoutí a pochopení hlubších věcí, které se ve mně udávaly. Proto mohu detailně rozumět svým klientům. Pozoruji třeba, že když nemohou přijít na výraz, který vyjadřuje to, co si myslí a cítí, nacházím slova za ně. Pozoruji, že je to důležité pro náš celkový vnímavý přátelský vztah. Jde vlastně o aplikaci zkušeností do mé osobité metody, kterou pomáhám lidem.
Jak se „vyvíjejí“ bolesti či problémy s pohybovým aparátem? Děje se dnes něco jinak než v době, kdy jste začínal?
V podstatě ne. Bolesti jsou to stejné, jako byly před lety. Léčím je, abych usnadnil život svým pacientům. Bolest je však jinak vnímána. Na lidskou mysl působí tolik faktorů, které jí přitěžují, že další „negativní“ vjem, jakým bolest je, je snášena hůře a hůře. Bolest je tak třeba vnímat v souhře s celým způsobem života, a tak k ní i léčebně přistupovat.
Jak se od sebe liší muži a ženy?
Pro ženy je důležité, aby měly pro svůj život větší prostor. Pro opravdový život, ne pro samé povinnosti, termíny, spěch… Z žen často vnímám, že by chtěly žít jinak, a samy mi to i říkají. Rovněž jim mnohdy schází uznání od mužů. Od mužů je pak potřeba, aby ženám dávali prostor ženský život opravdu žít. Naučit se je znovu vnímat jako ženy. A i to chce nějaký čas - naučit se to, resp. znovu to v sobě odkrýt. Pak už nebudeme mít tolik dětí, a poté dospělých, kteří si nerozumějí, postrádají sebe-vědomí, vlastní hodnotu, jsou bázliví, ustrašení a nemocní. Ale to je delší téma.
Co byste radil lidem, kteří chtějí žít zdravě?
usmívá se) A pak nám stačí ke štěstí pramálo z toho, co jsme předtím považovali za „štěstí a naplnění“. O to se snažím víc a víc v ambulanci i seminářích a celý přístup dále rozpracováváme.
Mám z vás pocit, že léčíte nejen svýma rukama a mozkem lékaře, ale tak nějak celou osobností…
Naprostá většina lidí to ze mě cítí. Myslím, že je to kombinace mého stylu práce s tělem a toho, že vnímají, že je já vnímám. To je těžko vysvětlitelné takto narychlo. Tuto schopnost jsem rozvíjel tak, že jsem do hloubky poznal svou mysl. Proto vím, co v ní bylo, jak se mnou komunikovala a jak komunikovala navenek. Přesně vím, jak komunikuje u jiných lidí. Proto jim rozumím. Principy těla a mysli jsou v zásadě shodné. Stejně jako bychom měli všichni dýchat principiálně tak, že použijeme bránici v souhře s břišními svaly, tak i mysl má svoje neměnné zákonitosti, které naše klienty učíme poznávat. Nacházejí pak v životě klid.
A jak to, pane doktore, máte se zdravím vy? Co váš život?
Vše, co jsem zde řekl, i sám žiju. Nejde o plané teorie. Mám čas na sebe, mám čas na přátele, na klienty. Vím, že když toho mám víc v práci, musím to kompenzovat později. Velmi poslouchám své tělo, co mi říká. Proto z jeho reakcí mohu vytušit, co se děje a mohlo by se stát. Učím to i své přátele nebo pacienty. Dělám to, co mě naplňuje, což je pro mě úžasný dar.
