Truc českých Němců: obří výstava 1906
Němec, který žil v roce 1906 v Čechách a na Moravě a nezavítal od května do září do Liberce, jako by ani nebyl. Díky Deutschböhmische Ausstellung se Reichenberg stal metropolí českých Němců v Rakousko-Uhersku.
Město změnila výstava, která do té doby neměla v českých zemích obdoby. Liberečané, z osmdesáti procent Němci, kvůli ní vztyčili obří areál na pravém břehu dostavěné harcovské přehrady. Na Husovu třídu, tehdy Heinrich Liebieg Strasse, položili novou tramvajovou linku, rozšířili nádraží, postavili luxusní hotel Zlatý lev a řadu noblesních vil, ve kterých sídlila správa výstaviště a další úřady.Navštívilo ji více než milion dvě stě tisíc lidí.
Liberec si organizátoři nevybrali náhodou. „Byl významným hospodářským i politickým centrem. Radnice měla ambice, aby byl hlavním městem českých Němců. Město prožívalo rozkvět jako textilní centrum rakousko-uherského mocnářství,“ tvrdí historička liberecké Technické univerzity Miloslava Melanová.
Na zahájení výstavy dorazily celebrity jako arcivévoda Ferdinand Karel, hrabě Clam-Gallas, maršálek království kníže Jiří Lobkovic a v červnu do Liberce zavítal i císař František Josef I.,“ říká liberecký sběratel Egon Wiener.
Právě k návštěvě císaře se váže jeden z trapasů výstavy. Přestože císař slavnostně uvedl do provozu secesní hotel Zlatý lev a jeden ze salonků nese i jeho jméno, na noc dal přednost clam-gallasovskému zámečku přes ulici.
Další faux pas se stal libereckému výrobci koberců Ignázi Ginzkeyovi, jehož továrnu ve Vratislavicích si při příležitosti návštěvy v Liberci mocnář prohlédl. „Ginzkey tehdy očekával povýšení do šlechtického stavu a jako výraz úcty předal monarchovi koberec s jeho vytkanou podobiznou. Dar ale císař odmítl s tím, že po něm nikdo šlapat nebude. A bylo po titulu,“ poznamenal Wiener.
Ohromující expozice
I přes tyto zádrhele expozice ohromovala nejen výpravou a architektonickým řešením, i obsahem. K vidění byly poprvé modely jizerskohorských přehrad, bižuterie, bicykly, vagony i lokomotivy, model světnice jizerskohorského tkalce i auta. Největší bombou ale byl čtyřmístný kabriolet, ve kterém se lidé mohli svézt.
Celý jeden sál patřil riedelovským sklárnám a čtyřiapadesáti rafineriím, které zpracovávaly jimi dodávané polotovary. Ve středu sálu se skvěl oválný neoempírový pavilon firmy.
O slávě akce svědčí i desetitisíce pohlednic, které zaplavily celý svět. „Vznikla kolekce obrazů, rytin a jiných výtvarných děl inspirovaných výstavou. Jedno z nich od malíře Aloise Kasimira zdobí pracovnu libereckého primátora,“ upřesnil sběratel.
Lidé přijížděli i po skončení výstavy. Chtěli vidět, kde se konala. „A i když pavilony i tramvajové koleje zmizely, Liberec se dostal do povědomí jako město výstavy a na tuto tradici pak mohly v padesátých letech navázat slavné Liberecké výstavní trhy,“ dodal sběratel Wiener.
