Hradecký magistrát zadal novou sochu Františka Ulricha akademickému sochaři Stanislavu Hanzíkovi. Pomník má vzniknout na náměstí Svobody. S rozhodnutím města a s výběrem lokality nesouhlasí řada obyvatel Hradce. „Demokracie má tu nevýhodu, že při podobných rozhodnutích vždy bude záležet na poměru sil. Stejně jako tomu bylo při soutěži na sochu sv. Václava v Praze, kdy se mezi sebou přeli Staročeši s Mladočechy,“ říká sochař, který žije v Praze.
Jak bude socha vypadat?
Nechci vytvořit nějakého stojícího panáka. Mám krásný třímetrový dioritový blok. Na náměstí bude stát menhir a z něho se bude jako by vymaňovat člověk – tvůrce. Ulrich bude sedět v křesle a před ním bude Gočárův urbanistický plán města. Do jeho středu chci umístit pozlacené sousoší chrámu Svatého Ducha a Bílé věže. Socha a plán bude propojen slunečními hodinami.
Tím ovšem porušíte osu náměstí procházející Gočárovou třídou.
S architektem Otakarem Kučou jsme se snažili najít řešení. Na druhé straně Gočárovy třídy bude ve stejném místě spirála tvořená dlažbou, kde budou lavičky. Představoval jsem si, že by uprostřed mohla být i malá kašna. Radní to ovšem zamítli, protože jim chybí peníze. Alespoň tam zbude místo, kde se mohou podepsat další generace.
Kritici vám vytýkají, že socha, která má představovat pokrokového starostu, je příliš tradiční.
Dlouhou dobu jsem působil jako pedagog a pracoval jsem s mladými lidmi, ale na druhou stranu mi je sedmdesát. Ale to je otázka úhlu pohledu. Radní můj návrh schválili a má mnoho zastánců i mezi mladšími lidmi. Umím si představit i nějaké modernější řešení, ale rozhodně ne sochu na pilónu, na kterou se budou lidi dívat dalekohledy, tak jak ji navrhl sochař Pavel Doskočil.
Proč jste si vybral právě toto místo?
Osobnost jako Ulrich si toto místo zaslouží. Ideový základ je v prodloužení Ulrichova náměstí a Gočárovy třídy na náměstí Svobody. Je to místo, odkud je nejkrásnější pohled na hradecké Hradčany, jak říkám dominantě města. Geometrický střed města je právě tam. On se bude dívat na to krásné panorama. Za zády bude mít svůj hrob a celé to živé město, které vytvořil. Menhir na břehu řeky Labe, který zde přetrval po regulaci města. Navíc je tu ideální sluneční dopad.
Říkáte, že celou čtvrť, o kterou se zasloužil, bude mít za zády. Nebylo by lepší, kdyby tedy zaujal místo v jejím centru na Ulrichově náměstí?
Sochu na Ulrichově náměstí si umím představit, ale rozhodně ne takovou, kterou jsem navrhl. Spíš něco v menším měřítku. Nějakého stojícího panáka, a to je právě to, co nechci dělat. Míst pro sochy je v Hradci Králové mnoho, ale myslím si, že pro zakladatele moderního města je vhodné místo právě tam. Je to moje víra opřená o patriotickou zaujatost Hradcem, ze kterého pochází moje žena. Navíc, když si vezmete architektonické skvosty jako je muzeum nebo elektrárna, tak mě to v mé víře jen utvrzuje.
Na náměstí Svobody již ale sochy stojí. A přestože je tvůrci obměňují, ke koloritu města již neodmyslitelně patří. Myslíte, že pískovec a diorit spolu mohou souznít?
Je to sympoziální záležitost. Není to trvalá galerie. Vystavují tam i lidé, které jsem učil. Umím si představit, že ty sochy budou fungovat dohromady. Diorit je věčný. Bude to, jako by se věčnost dívala na ten pískovec. Samozřejmě, že sochařské sympozium bude muset respektovat dominantu. Zároveň to pro mladé tvůrce bude konfrontační. Dokonce si myslím, že by se Ulrich rád díval na to, co ti mladí vytvářejí.
Hovoříte o věčnosti. Postavit pomník takové osobnosti a na takovém místě je pro vás jistě prestižní záležitostí.
Ano. Pro mě tady vzniká rehabilitace pomníku jako společenská zakázka, která má ovlivnit myšlení lidí. Je to pro mě příležitost realizovat závažnost společenské zakázky. Tak jako se kdysi stavěly chrámy. Tak jako se v Olympii stavěly sochy sportovcům nebo generálům. Rozhodně nechci udělat něco, jako je socha Masaryka na Pražském hradě. To považuji za nedůstojné. Svojí sochou chci vyjádřit nebo ještě lépe dosvědčit, že Ulrich pro Hradec znamená to, co Karel IV. pro Čechy.
