Valčíček na pět

Pořád čekám, kdy si někdo konečně povšimne mojí krnící geniality. Neboť některé události jsou nevyhnutelné, jako sněžení v květnu, musí to jednou přijít. Protože svět se zalidňuje stále větším množstvím expertů na cokoli, pravděpodobnost mého objevení se zvyšuje. Už třiatřicet let (TŘICET TŘI, od první třídy!!!) čekám, že někdo přijde a řekne, pohnut: „Chlapče, jsem šťasten, neb jsem konečně mohl potkati tebe, který zastíníš zářením svého intelektu, i záslužnou slávu mne, Tvého objevitele!“

Abych směrem ku svým příštím objevitelům vyslal alespoň drobnou nápovědu: jsem nadějným hudebníkem (od začátku osmdesátých let umím pět, někdy sedm akordů na kytaru), improvizátorem (na kytaru umím cokoli zahrát na pět, někdy i na sedm akordů), chemikem (zapálil jsem záclony v dětském pokoji, když jsem vyvíjel vodík), spisovatelem (důkazem budiž tato smělá esej), řečníkem (na několika svatbách jsem četl blahopřání od příbuzných), politikem (málem jsem kdysi vstoupil do strany, která hned potom zanikla), kulinářem (zakazují mi to dál zkoušet), filosofem (co já jsem tím jen chtěl tenkrát říct?), básníkem (umím básnit i o své hře na kytaru), učitelem („…podívej, zapíná se to tady tím zeleným knoflíkem… nebo červeným…“), lingvistou („… hello, I am czech tourist, and I… and I…), světoběžníkem („… v žádném případě se nebudeme nikoho ptát na cestu…“), dokážu…

Kdybyste si ale chtěli přečíst o někom, kdo opravdu umí víc a nemusí čekat, až jeho talent objeví někdo bystrozraký, přečtěte si článek „Géniové ze střední: Matematiku si užívám tak jako jiní hudbu“.

A já jdu dál množit své tisíceré schopnosti. Nevíte o někom, kdo by si vzal do práce začátečníka ve hře na kostelní varhany, moderního sochaře amatéra či chirurga samouka? Lidstvo vám poděkuje. Zájemci, kontaktujte redakci.