Vaření piva má na severní Moravě dlouhou tradici, která podle dochovaných historických pramenů začíná někdy ve středověku. Přitom předchůdce dnešního zlatavého moku, kvašený nápoj z naklíčeného obilí, se vařil na území dnešní České republiky již mnohem dříve. Tento nektar znali už lidé v mladší době kamenné, dá se tak usuzovat pouze podle nejstarších nálezů známek vaření piva.
Chmelový odkaz se v dnešní době rozhodl obnovit i majitel zrekonstruovaného Zámku Zábřeh v Ostravě. Hledal skutečně původní receptury, podle kterých pivo vařili naši předkové v polovině devatenáctého století.
„Nepoužíváme žádné extrakty ani urychlovací procesy. Dbáme na prvotřídní suroviny, a tak jsme pro jeho výrobu vybrali ten nejkvalitnější žatecký chmel OE červeňák,“ říká majitel Radovan Koudelka.
Pivo má podle něho hořkou chuť, ne však drsnou. „V jeho vůni je cítit jen chmel a slad,“ upozorňuje Koudelka.
Dvounádobová měděná varna s objemem vyrážené mladiny 5,5 hektolitru tvoří součást interiéru pivovarské hospody. S varnou sousedí šrotovna a sklad. „Pro zbytek výroby jsme nechali postavit novou stylovou budovu,“ dodává majitel.
Vařit pivo nemohl každý
První zmínky o výrobě tohoto nápoje na území dnešního Moravskoslezského kraje pocházejí z konce patnáctého století. V roce 1447 udělil těšínský kníže Bolek kromě jiných výsad měšťanům Fryštátu (současné Karviné) právo vařit pivo. Vévoda Bedřich Kazimír roku 1504 prodal městu výnos pivovaru za sedmdesát uherských zlotých. Pivovarnictví se ve středověku rozvíjelo také na Odersku. Tam se vázalo především k takzvaným svobodným rychtám neboli fojtstvím. Kromě jiného k rychtě přináleželo i právo šenkovní a právo vařit pivo. Většina fojtů toho využívala.
S rozvojem města Odry a měšťanského pivovarnictví na počátku patnáctého století ale rychty začaly toto právo ztrácet. „Byli nuceni odebírat zlatavý mok od oderských měšťanů,“ uvádí ve své knize Dějiny města a soudního okresu Odry Anton Rolleder.
Tak například rychtář z Mankovic si mohl v roce 1505 postavit pivovar i výčep a pro svou potřebu vyrábět slad a vařit pivo jen tehdy, kdyby v Odrách nebylo. Majitel panství Jeroným z Liděrova v roce 1509 vystavil rychtáři v Heřmanicích nové rychtářské právo, ve kterém potvrdil svobody, udělené jeho předkům v roce 1423. Potvrdil mu výčep, v němž mohl od svatého Martina do Velikonoc vařit a čepovat pivo. Mimo tu dobu směl kupovat pivo pouze od měšťanů Oder, jinak mu hrozila pokuta.
V roce 1520 bylo v Odrách padesát právovárečných domů. Měšťané nešenkovali své pivo současně, nýbrž podle pořadí. U toho, který byl na řadě, se ostatní scházeli k večernímu posezení, takzvanému truňku. Šenkovní měšťané podávali svůj zlatavý mok také při zasedání rady města. Pilo se rovněž na shromáždění cechů.
Ale zpátky do Fryštátu. Pivovarnictví se na Karvinsku rozvíjelo podobně jako na Odersku. Raritou z roku 1676 je přiřčení práva vařit pivo místní faře.
Sláva karvinského pivovaru
V první polovině devatenáctého století čtyřiasedmdesát měšťanů vlastnilo Městský pivovar. Jejich činnost skončila se zahájením provozu nového pivovaru Larisch-Münnicha v roce 1860. Součástí budovy byly kromě šenkovní místnosti také veliké podzemní prostory, táhnoucí se až pod náměstí. Budova se mnohokrát upravovala. Zachovala si však zajímavou místnost pro výčep piva, zvanou „na bečkách“. Tento název nese i současná hospoda v těchto prostorách.
Od roku 1879 měl pivovar v nájmu hrabě Larisch-Münnich a sloužil jako sklad piva z nového Hraběcího pivovaru. O sedm let později se hrabě stal majitelem celé budovy.
Původní stavba starého Knížecího pivovaru vznikla ve třicátých letech devatenáctého století. Stála v dnešní Karviné Dolech nedaleko centrálního ředitelství Larisch-Münnichovy uhelné společnosti. Dnes již budovy pradávného pivovaru ovšem nenajdete, stáhl je s sebou čas a těžba uhlí.
Ačkoliv výrobní zařízení bylo velice primitivní, umění karvinských pivovarníků a kvalitní voda šířily věhlas zdejšího moku široko daleko. Zájem o pivo rostl a narazil na hranici technologické kapacity. A tak vznikl nový pivovar ve staré Karviné, kam tehdejší průmysl zatím nedosáhl. Všude kolem byly lesy. Navíc tam byla vynikající voda z potoku Střybniočka, který vytékal ze zřídel v Suském lese. V potoce žili dokonce pstruzi, voda obsahovala i vzácné přírodní minerály a soli. Pod Karvinou je totiž množství takzvaných mořských ok s nejrůznějším obsahem minerálů. Právě tyto vynikající vlastnosti vody měly značný vliv na kvalitu karvinského piva.
Na řemeslnicko-živnostenské výstavě v roce 1924 doporučoval pivovar „své chvalně známé výrobky“ od desítky světlé i tmavé přes šestnáctku světlou exportní až dvacítku porter. V tehdejší době patřil karvinský pivovar k nejdůležitějším v republice. Svého konce se dočkal až v roce 1953 kvůli poddolování.
Ostravar málem kvůli intrikám nevznikl
V Ostravě se rovněž vařilo pivo od středověku, některé prameny uvádějí kořeny už ve dvanáctém století. Zásadní událostí ovšem bylo založení českého pivovaru Ostravar až v roce 1897. Jako konkurenta zaběhlého staršího Městského, později Strassmannova Strassmanpivovaru. Strassmannové byli zdejší Němci, kteří své soukmenovce všemožně podporovali.
Němcům byl ovšem český pivovar trnem v oku, a tak se snažili jeho vzniku všemi možnými způsoby zabránit. Představenstvo města Moravské Ostravy společně s důlním podnikatelem hrabětem Wilczkem, Severní drahou Ferdinandovou a dalšími podalo proti založení pivovaru stížnost, kterou muselo řešit v nejvyšší instanci až ministerstvo orby ve Vídni. Ale neuspěli.
A tak na Hornopolní ulici mohla vyrůst budova, kde sídlí pivovar dodnes. Jeho specialitou bylo černé pivo Ostravský havíř. Již po dvou letech provozu Český akciový pivovar vyplácel dividendy. V roce 1902 měl již výstav šedesát tisíc hektolitrů piva. Jeho založením vstoupila do regionu pražská Živnostenská banka, díky níž řada českých školských, spolkových a kulturních aktivit dostávala peníze na činnost.
Název Radegast vzešel z veřejné soutěže
Po druhé světového válce došlo ke znárodnění pivovaru, který se mezitím sloučil s původním německým, přejmenovaným na Moravskoostravský pivovar. Když došlo v roce 1953 k již zmiňovanému uzavření karvinského pivovaru, bylo nutné pivovar zmodernizovat, aby byl schopen dodávat mnohem větší výstav piva. Výroba jela často přes limit, což se záhy projevilo na kvalitě piva.
V druhé polovině dvacátého století bylo sice pivovarů ve zdejším regionu dostatek, ale opravdu kvalitní pivo chybělo. Lidé často vzpomínali na karvinské pivo. Bylo tedy žádoucí postavit nový pivovar.
Odborníci dlouho hledali vhodnou lokalitu. Nakonec našli velice dobré místo s vhodnými klimatickými podmínkami v Nošovicích, kde se nacházela kvalitní čistá horská voda z beskydského údolí řeky Morávky. První várka uvařená 3. prosince 1970 nesla tehdy ještě pracovní název Beskydská desítka. O tom, že se bude příznačně jmenovat podle staroslovanského boha pohostinnosti, rozhodla o pár měsíců později veřejná soutěž.
„Po výzvě v místních novinách lidé poslali spoustu nápaditých názvů. Čtyři z nich shodně obsahovaly jméno boha Radegasta, který střeží z vrcholu Radhoště zdejší kraj,“ vzpomínal Jaromír Franzl, který v pivovaru působil v letech 1970-1981.
Ještě v roce 1985 vařili Nošovičtí své pivo jen pro obyvatele Frýdecko-Místecka. Skutečný věhlas Radegastu nastal až po roce 1991, kdy došlo k jeho privatizaci podobně jako v případě Ostravaru. Tady ovšem už začíná novodobá historie pivovarnictví ve znamení moderních technologií a takzvaného europiva, které už nemá s původním pivem ze středověku zřejmě mnoho společného.
