Vědci zjistili, že pavouci létají pomocí elektřiny
Pokud prší nebo když cítí potřebu migrovat, vypustí pavouci jemné vlákno a odletí. Ani nepotřebují, aby bylo větrno, stačí jim trocha elektřiny.
Řekne-li se „poletující organismus“, v záplavě hmyzu a ptactva málokoho napadne pavouk. „I přesto byli tito bezkřídlí členovci dříve odchyceni i ve výškách kolem čtyř kilometrů,“ vysvětlují autoři netradiční studie Erica Morleyová a Daniel Robert z University of Bristol.
Oba vědci zjišťovali, zda se tak děje jen díky větrným proudům, nebo zda příčinou pavoučího poletování – v Česku četného například během takzvaného babího léta – není i nějaký jiný, dosud skrytý jev. A uspěli.
Potřebný vztlak pavoukům zajišťuje fyzikální jev známý jako gradient atmosférického potenciálu. V zásadě je to elektrický obvod mezi Zemí a částí vrchní atmosféry – ionosférou – která je ionizovná působením slunečního záření.
Bouřky se pak stávají obřími bateriemi, které udržují toto atmosférické elektrické pole nabité. Vědci experimentovali s rodem pavouků známým jako pavučenky (erigone).
Odchytnuté jedince uzavřeli do speciální místnosti odizolované jak od pohybu vzduchu, tak od zmíněného gradientu atmosférického potenciálu. Poté sepnuli umělé elektrické pole a pavouci vzlétli. Po vypnutí pole v poklidu doplachtili zpět k zemi. Výzkumníci se domnívají, že nejen pavučenky využívají k detekci zvýšeného elektrostatického pole své trichobotrie, tedy jemné chloupky, prostřednictvím kterých vnímají například také chvění.
O možné úloze elektrického potenciálu při poletování pavouků teoreticky uvažovali biologové již v devatenáctém století. Bez dalšího zkoumání však tuto úvahu zavrhli. Jevem se zabýval dokonce sám Charles Darwin, který ve své knize Přírodovědcova cesta kolem světa na lodi Beagle popsal „stovky poletujících pavoučků“ za úplného bezvětří. Darwin se tehdy při vysvětlování jevu klonil k vlivu teplého stoupajícího vzduchu.
