Vodopády, malebné kostelíky i salaše. Zázraky západního Slovinska jsou na dosah
Západní Slovinsko je rozlohou menší než Jihočeský kraj, ale i na tak malém území nadchne nevídanou rozmanitostí. Putujete mezi alpskými štíty, krásnými jezery, působivými vodopády, úžasnými jeskyněmi, kolem čarovné tyrkysové řeky, útulnými městečky i plážemi. Stačí jediný týden a vracíte se plni zážitků. To všechno jen pár hodin cesty od českých hranic. Pandemie nevzala Slovincům jejich pohodovou přátelskou náturu a už vůbec neubrala zemi, která se brání označení balkánská, nic z její malebnosti. Přesvědčil jsem se o tom hned od prvního dne, kdy jsme nočním vlakem dojeli na skromné lublaňské nádraží, tam si půjčili auto a vydali se po kvalitní dálnici na sever.
To jsou panorámata! Tenhle citát z filmů o rodině Homolkových mi naskočil opakovaně. Koneckonců co jiného čekat od Solčavské panoramatické cesty, nezpevněné silnice u rakouské hranice plné výhledů do Logarské doliny a usedlostí či farem. V nich si můžete pořídit domácí mléčné nebo masné výrobky, případně i složit hlavu. V ideálním případě se dá trasa pojmout jako okruh s krátkou procházkou k devadesátimetrovému vodopádu Rinka. Náladu jsme si spravili na náhorní plošině Velika Planina, která se po staletí používala k pastvě dobytka. Po krátkém výšlapu z posledního záchytného parkoviště Mačkin Kot jsme si připadali jako v pohádce. Zvlněnou travnatou krajinu zdobily více než dvě stovky salaší a jeden kostelík, mezi nimiž se volně procházely krávy.
Neutuchající zvuk jejich zvonců dodával místu venkovsky zenovou atmosféru. K té přispělo i minimum návštěvníků a v neposlední řadě příjemné posezení u venkovního dřevěného stolu jedné ze salaší, v nichž si můžete vychutnat místní speciality, jako jsou třeba ajdovi žganci, prostý pokrm z pohankové mouky, v našem případě doplněný výtečnými škvarky. Při pohledu na majestátní hory v pozadí mi na mysl přišel další citát z Homolkových: „Do mě ti vstoupil takovej klid…“
Klidná byla i noc v penzionu v Kamnišské Bistrici, ukrytém v lese nedaleko nástupní stanice poměrně drahé lanovky, kterou se dá na Velikou Planinu také dostat. Odtud jsou to slabé tři kilometry k pramenu třiatřicet kilometrů dlouhé řeky, která dala osadě jméno. Zaparkovat se dá přímo na místě, ale krásné počasí nás přimělo k příjemné procházce se zastávkou u svíravě hluboké soutěsky Predaselj. Kdybychom měli víc času, odbočili bychom i k vodopádu Orglice. Víc nás ale lákal avizovaný pramen, který si rozhodně nepředstavujte jako slabý čúrek vyvěrající mezi kameny.
Česká chata neboli Češka koča
Musím se přiznat, že tenhle nenápadný skvost se stal mou srdeční záležitostí víc než Planšarské jezero ve tvaru srdce. To je totiž oblíbeným turistickým cílem, takže jsme se o ně museli dělit s desítkami návštěvníků. Stačilo se ale vydat na nenáročnou procházku do údolí Ravenska kočna a o samotě jsme si vychutnávali nádhernou horskou scenerii s českou stopou. Nedaleko odtud totiž leží první horská chata ve Slovinsku, kterou v roce 1900 postavili Češi. Na jejich počest se jí říká Češka koča (Česká chata).
Pokud vás lákají obtížnější vysokohorské treky, můžete v ní přespat a ráno se vydat za dobrodružstvím. My si tenhle plán nechali napříště a místo toho se zastavili osvěžit u dalšího pramene, tentokrát minerálního. Jmenuje se Jezerska slatina, najdete ho hned u silnice a má pozitivní léčivé účinky na srdce a na žíly. Obrazně by se za zdroj dalo označit i středověké město Kranj, v tomto případě za zdroj slovinské kultury. Působil zde například národní básník Franc Prešeren, autor textu slovinské hymny.
Město leží na vysoké skále nad soutokem řek Sáva a Kokra a krátká procházka historickým centrem nás zavedla až do parku Pungert s kostelem a prosklenou vyhlídkovou terasou, z níž nás ohromil pohled do hlubokého kaňonu druhé ze jmenovaných řek. Zchladit se můžete v kostnici pod gotickým kostelem svatého Kancijana, příznivce moderní architektury by naopak mohla zaujmout budova městské knihovny.
Do jámy lvové
Útulnějším dojmem na mě ovšem zapůsobila nedaleká Škofja Loka (v překladu Biskupská louka), která pro změnu leží na soutoku dvou ramen řeky Sory. Podlouhlé náměstí s barevnými fasádami a úzké křivolaké uličky mi připomínaly ta nejhezčí česká města. Český Krumlov evokuje i nejstarší dochovaný slovinský most, v jehož středu se tyčí socha svatého Jana Nepomuckého.
A když už jsem u svatých, poblíž města jsme pak navštívili dva kostelíky v okolí. Oba jsou položené vysoko, obklopené přírodou a oba – kostel svatého Kříže na vrchu Križna Gora i často fotografovaný farní kostel svatého Tomáše (ve slovinštině Sveti Tomaž, na hlavním snímku).
Poté jsme se dostali do nejturističtější oblasti celé země. A byl to tvrdý náraz – parkování v obci Ribčev Laz vyzkoušelo naše nervy, přechod přes most ke kostelu svatého Jana Křtitele připomínal hru Tetris. Raději jsme po chvíli popojeli kolem břehu největšího a snad i nejkrásnějšího přírodního slovinského jezera, Bohinjského, dál na místo, odkud jsme mohli podniknout příjemnou procházku po oblázkové pláži. V bezvětří se v zelenkavé hladině krásně odrážejí okolní hory, jako by se jich člověk mohl dotknout.
Více tipů na cesty v časopise Lidé a Země
