Zahraniční právo mezi dvěma českými subjekty je vyloučeno

V poslední době se aplikoval trend, že v rámci zahraničních koncernů tlačily mateřské společnosti na volbu zahraničního práva u stavebních společností, i když předmět plnění byl v České republice a druhým kontrahentem byla rovněž česká společnost (byť vlastněná společností zahraniční). Důvodem byla snaha aplikovat jiný právní režim, omezit soudní ochranu a ztížit vymáhání nároků.

Dále (nad rámec volby cizího práva) docházelo ke sjednávání pravomoci zahraničních soudů (o české věci by tak rozhodoval např. německý soud podle německého práva). Tento článek se zabývá možností volby zahraničního právního řádu ve smlouvě o dílo mezi dvěma českými podnikatelskými subjekty, kdy plnění ze smlouvy o dílo je v České republice, a dále tím, zda si mohou výše uvedené subjekty zvolit pravomoc zahraničního státního soudu pro řešení sporu ze smlouvy o dílo.

#####České firmy se řídí českým právem

Ustanovení § 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen obchodní zákoník), stanoví, že tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Právní vztahy uvedené výše se řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Obchodní zákoník dále stanoví, že nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského.

Smlouva o dílo mezi dvěma českými podnikatelskými subjekty se bude řídit českým právem, konkrétně obchodním zákoníkem. Aby si dva české subjekty mohly dohodou stanovit aplikaci jiného právního řádu, než je české právo (jinými slovy, aby mohly učinit tzv. volbu práva), musel by existovat jiný právní předpis, který by to umožnil a jenž by eliminoval aplikaci výše uvedeného ustanovení § 1 obchodního zákoníku.

#####Zahraniční právo pouze za určitých podmínek

[file:5991:small:right]

V právních vztazích souvisejících se smlouvou o dílo (stejně jako v jiných závazkových právních vztazích) umožňuje provést volbu zahraničního práva pouze české mezinárodní právo soukromé, konkrétně zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o mezinárodním právu soukromém), který stanoví, že „účastníci smlouvy mohou si zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy….“ Zákon o mezinárodním právu soukromém vychází z principu, že jeho účelem je stanovit, kterým právním řádem se řídí právní vztahy „s mezinárodním prvkem“.

Zákon o mezinárodním právu soukromém se tedy uplatní pouze ve „vztazích s mezinárodním prvkem“ a tento zákon není možné automaticky aplikovat na veškeré právní vztahy (zejména na vztahy bez mezinárodního prvku). Jinými slovy, pokud v právním vztahu smlouvy o dílo neexistuje „mezinárodní prvek“, uplatní se vždy český obchodní zákoník. Jiný výklad není možný. Platí tedy, že dva české subjekty v právním vztahu bez „mezinárodního prvku“ (včetně smlouvy o dílo) si nemohou dohodnout volbu zahraničního práva. Toto jednání by bylo neplatné pro rozpor se zákonem. Připomínáme dále, že obecně se v praxi soudů vylučuje volba práva v případě vnitrostátních právních vztahů, u nichž by samotnou volbou práva mohl být uměle vytvořen mezinárodní prvek.

#####Omezené možnosti cizích státních soudů

Pravomoc státních soudů České republiky je obsažena v zákoně č. 93/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen OSŘ). Podle ustanovení § 7 OSŘ platí, že „v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon“. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že strany si nemohou dohodnout jiné soudy (zahraniční), než ty, které jim přikazuje OSŘ, s výjimkou případu, že by tak stanovil jiný zákon.

Zákon o mezinárodním právu soukromém výslovně stanoví, že český subjekt může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu. Podle našeho názoru je však toto možné opět pouze v právních vztazích s mezinárodním prvkem, neboť, jak je uvedeno výše, celý zákon o mezinárodním právu soukromém se vztahuje právě k právním vztahům s „mezinárodním prvkem“. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti lze mít oprávněně za to, že dva české subjekty nejsou oprávněny ve smlouvě o dílo učinit volbu práva a nejsou oprávněny stanovit, že spory vyplývající z takovéto smlouvy budou rozhodovat státní soudy jiné země.