Své rodné město má rád a říká o něm, že zůstane „jeho“, i kdyby žil třeba ve Vladivostoku. Historik architektury Jaroslav Zeman je autorem výpravné publikace „Liberec, architektonický a urbanistický vývoj“, která právě přichází na pulty knihkupectví.
Co vás vedlo k napsání knihy o vývoji architektury a urbanismu Liberce?
Liberec byl vždy reprezentantem trochu jiných Sudet. Po válce sem, na rozdíl od jiných měst, čeští novoosídlenci nepřicházeli za trest, ale protože chtěli. Ve srovnání například s Ústím nad Labem tady není tolik patrná vykořeněnost obyvatel města. Kniha si klade za cíl vzbudit hlubší zájem veřejnosti o architekturu našeho města. Chtěl jsem ukázat, že na tomto poli má rozhodně co nabídnout.
V čem je jiná než ostatní publikace o Liberci?
Určitě v tom, že poprvé přináší komplexní a plastický pohled na město a jeho vývoj až do současnosti. Spousta informací se představí veřejnosti vůbec poprvé.
Jak dlouho jste na ní pracoval?
Něco kolem pěti let, a mohl bych pokračovat i dál. Troufám si říci, že Liberec je téma na celý život.
Bylo složité dopátrat se pravdy o některých památkách, budovách a dávných architektech?
Složité ne, ale jsou to hodiny a hodiny strávené v terénu nebo nad starými plány a písemnostmi v archivech. V tomto ohledu má naše město ohromné plus, kterým je obsáhlý archiv uložený na magistrátu. Jeho nejstarší vrstvy sahají až do 18. století, což je v Sudetech téměř nevídané.
Na co zajímavého jste v historii liberecké architektury narazil?
Toho byla spousta vzhledem k tomu, že od poloviny 19. století si město systematicky budovalo svou image neoficiálního hlavního města českých Němců. Za nejzajímavější považuji aktivity významných zahraničních architektů, například vlivného drážďanského ateliéru Lossow & Kühne. Jako další věc bych zmínil unikátní soubor „autodomů“. Staveb, kde byly dílny, garáže a ubytovny pro mechaniky, máme ve městě hned několik, a Liberci tak v tom náleží nezpochybnitelný primát. Ty nejzajímavější si nechali postavit Liebiegové od svého oblíbeného architekta Jakoba Schmeissnera z Norimberku. Ostatně ne náhodou měl Theodor von Liebieg první řidičské oprávnění v Rakousku Uhersku.
Stalo se vám, že jste se nemohl dopátrat historie kvůli špatnému stavu archiválií? Co kvůli tomu zůstane navždy skryto?
Bohužel stalo, to je třeba příklad jedné z nejvýstavnějších a největších libereckých vil, bývalého sídla Českého rozhlasu Sever v Alšově ulici. Nedochovala se původní plánová dokumentace, a tak se asi nikdy nedozvíme autora.
Jakou stavbu máte nejraději a proč?
Budov je spousta. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak kostel svaté Máří Magdaleny. Ten je jednou z nejzajímavějších moderních sakrálních památek u nás. Nesmím zapomenout také na dvě tradicionalistické vily v Klášterní a Husově ulici. U jedné z nich, kde dnes sídlí Mateřská škola Jizerka, jsme dokonce s památkáři podávali návrh na prohlášení za kulturní památku. Zatím jsme nebyli úspěšní.
Která další budova je z vašeho pohledu zajímavá?
Za pozornost stojí třeba krematorium, které bylo první stavbou svého druhu v tehdejším Rakousku-Uhersku. Dalším je polyfunkční nárožní dům u zbořeniště po Textilaně, mezi ulicemi Dvorská a Jablonecká. Ten nechala postavit firma Liebieg jako zájezdní hotel pro přijíždějící obchodní zástupce. Jeho drobnou specialitkou je nárožní mýtnice, která sloužila k vybírání poplatku od řidičů vjíždějících do města, takzvaného dlažebného.
Která stavba má v Liberci nejpohnutější historii?
Asi kostel sv. Máří Magdaleny, který dlouhá léta sloužil jako skladiště národního podniku Kniha. Po revoluci byl využíván jako sklad nábytku, a relativně nedávno se uvažovalo dokonce o jeho zboření. K tomu naštěstí nedošlo. Jeho další osudy jsou ovšem ve hvězdách. Každopádně je dobře, že se už částečně zabezpečila střecha a do kostela nezatéká.
Co je na něm tak pozoruhodného?
V první řadě ocelový krov ve formě příhradových vazníků. Na něm je zavěšena skořepinová železobetonová klenba. Dále je tady opět ze železobetonu skeletová konstrukce, která v době svého vzniku nebyla u sakrálních staveb běžná. Zajímavý je i systém podlahového vytápění.
Je něco, nad čím jste si dlouho lámal hlavu?
Největší překvapení na mne čekalo opět u kostela Magdaleny, že pod jeho terasou bývaly veřejné toalety. Když se zpracovával stavebně historický průzkum, dlouho jsme si s kolegyní lámali hlavu, co v těchto prostorách mohlo být. Vzhledem k tomu, že se jednalo o kapucínský konvent, říkali jsme si, že je to třeba poustevna, ale záchod, ten nás skutečně nenapadl.
Mrzí vás zmizení některé stavby?
Považuji za architektonický zločin macešské zbourání pozoruhodného továrního komplexu bývalé Textilany. Všude ve světě se preferuje spíše přestavba průmyslových staveb na byty, obchody, galerie a restaurace. Textilana přitom stála u počátků prosperity města, nemluvě o nesporných architektonických hodnotách areálu. Nacházely se tady mimo jiné budovy bývalé clamgallasovské manufaktury z počátku 19. století. Při pohledu do starých plánů města je vidět, že areál tvořil jakési svérázné město ve městě. Měl například vlastní uliční síť.
Máme v Liberci kromě Ještědu nějakou další nadčasovou stavbu?
Ano, a ne jednu. Býval jí zbořený obchodní dům Ještěd a ze starších bych uvedl například Strossovu vilu nebo Liebiegovo městečko. To je podle mě jedna z nejpozoruhodnějších zaměstnaneckých kolonií u nás. Z novějších staveb bych jmenoval určitě krajskou vědeckou knihovnu.
Je vám naopak nějaký dům „trnem v oku“ a čím?
Těch je spousta. Za tři nejhorší považuji okresní soud, který úplně zazdil svérázného génia loci uličky Na Ladech a přilehlé řemeslnické čtvrti. Dalším je obchodní centrum Forum, kterému se kromě jiného podařilo úspěšně zničit průhled z náměstí na Ještěd. A nakonec Plaza, která nedodržuje historicky danou uliční síť a svou nabubřelostí změnila starobylý střed města. Architektonická „nekvalita“ těchto staveb výmluvně odráží lesk a bídu současného komerčního developmentu. Přesto jsem optimista. Věřím, že se jednou dožiju doby, kdy se zase v Liberci bude objevovat kvalitní moderní architektura neovlivněná diktátem peněz. Že to jde, je vidět na polyfunkčním domě s pobočkou jedné z bank vedle Brouka a Babky v Pražské ulici. Objekt se nenásilně zapojil do okolní zástavby. A na závěr musím zmínit Zahradu libereckých vzpomínek. Ta je podle mne ukázkou toho, jak se může zvrtnout dobrý nápad. Sice je to jen první část výstavby, ale i přesto by mohlo být už uvedeno, že se jedná o bývalý městský hřbitov. Mám obavu, aby se z Liberecké zahrady vzpomínek nestala zahrada zapomnění.
Nedávno postihla nejen libereckou architekturu velká ztráta. Odešla legenda, mimo jiné autor Ještědu, architekt Karel Hubáček. Jak to vnímáte?
Je to nesmírná ztráta nejen pro architekturu, která v něm ztratila jednoho z mála vizionářů, ale i pro Liberec. Život i tvorba tohoto architekta světového významu byly s městem velmi spjaté. Podle mne pro ně znamenal totéž, co Oscar Niemeyer pro Brazílii. Ne náhodou televizní vysílač a hotel na Ještědu patří k nejznámějším českým i československým stavbám vůbec. Nemluvě o tom, že patřil k vůdčím osobnostem legendárního ateliéru SIAL, který svými názory ovlivnil celou generaci dalších architektů. Všichni považovali za čest s ním pracovat. Za každého člověka mluví jeho život a dílo a myslím si, že to obojí Karlovi Hubáčkovi zajistilo nesmrtelnost. Proto vidím jako velkou škodu barbarskou demolici jeho dalšího architektonického skvostu v Liberci, kterým bylo obchodní středisko Ještěd.
JAROSLAV ZEMAN
* Narodil se v roce 1978 v Libberci.
* V současnoti pokračuje v doktorandském studiu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.
* Pravidelně publikuje ve sborníku Technické univerzity Liberec, Fontes Nissae, Památkách Libereckého kraje a sborníku Národního památkového ústavu.
* Specializuje se na tvorbu německých architektů v Čechách, zejména v Liberci.
* Je jedním z tvůrců webu Liberec - Reichenberg, architektura na severu Čech.
* výtvarná publikace Liberec, architektonický a urbanistický vývoj je jeho první ucelenou publikací.
