Zdanění bohatých je mýtus, centrální banky by měly podléhat vládě, káže autor Lafferovy křivky

Na světě snad neexistuje učebnice ekonomie, v níž byste nenašli graf závislosti daňových příjmů na míře zdanění. Ilustruje pravidlo, které říká, že s rostoucím daňovým zatížením od určitého bodu příjmy státu paradoxně klesají a nakonec jsou nulové, protože při hypotetickém stoprocentním zdanění se nikomu nevyplatí pracovat.

Křivce ve tvaru oblouku se říká Lafferova. Nikoli podle toho, kdo ji vymyslel, ale spíš podle toho, kdo ji zpopularizoval a dokázal prosadit i ve vrcholné americké politice. Původ křivky se odvozuje už ze 14. století z učení arabského myslitele Ibn Chaldúna, podobnými teoriemi se zabývali také Adam Smith či John Maynard Keynes.

Ale ten, kdo v sedmdesátých letech minulého století při setkání s tehdejšími úředníky Bílého domu Donaldem Rumsfeldem a Dickem Cheneym načrtl dnes notoricky známý oblouk na kus ubrousku, byl právě ekonom Arthur Laffer. Tento ubrousek se později stal jedním z hlavních pilířů ekonomického programu Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové a také Donalda Trumpa.

Drobná svačinka pro odpůrce daní

Laffer je čiperný pětaosmdesátník, který nejde pro ostré slovo daleko. Je bytostným konzervativcem a vyznává klasické recepty pravicové politiky – tedy především minimální zdanění, což ostatně vyplývá z jeho slavného ubrousku. Po něm se shání i v jedné z bruselských zasedacích místností, v únoru totiž zavítal na „studijní cestu“ po evropských institucích.

Tentokrát mu postačí prostá papírová utěrka bez jakékoli kresby. Potřebuje se upravit poté, co si dal drobnou svačinku – jeho asistent Nick Drinkwater mu před rozhovorem s e15 magazínem donesl bagetu. Laffer ovšem hmatem zkušeného odpůrce daní v jakékoli podobě bagetu rozevřel a vyňal z ní jen cennou náplň, tedy sýr a slaninu. A ty snědl. Pečivo nechal na stole netknuté.

„Pojďme se podívat raději na příležitosti,“ odmítá Laffer na úvod rozvíjet téma současných ekonomických rizik a hrozeb v napjatém světě. Vést rozhovor s jedním z nejslavnějších žijících ekonomů není lehký úkol. Otázky si sám upravuje podle toho, o čem chce mluvit, tazatele při tom zkouší z ekonomických úloh, až to v zasedačce občas vypadá jako u státnic z makroekonomie. Nic není zadarmo.

„Přijali jsme ten ‚velký krásný zákon‘. Snížili jsme sazbu daně pro firmy z 35 procent na 21. Snížili jsme sazbu daně z příjmu fyzických osob z 39,6 na 37 procent. Máme natrvalo stoprocentní možnost okamžitého odepisování kapitálových nákupů. Nemáme žádné daně ze spropitného, žádné daně z přesčasů,“ chválí současnou Trumpovu administrativu. Trumpovi přitom už oficiálně neradí, byl jeho poradcem během prvního volebního období.

Zmiňuje nedávné extrémní počasí v Nashvillu, kdy lidé pracovali i po pracovní době, aby udrželi infrastrukturu v chodu. „Teď mohou pracovat přesčas, aniž by museli platit obrovské daně. Je to přesně to, co chcete,“ říká. Dodává, že součástí jsou i „všechny možné pracovní pobídky“ a tlak na to, aby „práceschopní lidé aspoň hledali práci“. „Deregulovali jsme ropu a energetiku. Cena energie šla výrazně dolů. Objevujeme nová ropná a plynová pole… funguje to,“ pokračuje v pozitivním tónu.

Už nikdy pro stát

Laffer v rozhovoru několikrát zdůrazňuje, že se už nikdy nechce stát zaměstnancem státu. V poslední době se přitom jeho jméno objevilo mezi možnými kandidáty na nového šéfa americké centrální banky. Prezident Trump nakonec nominoval Kevina Warshe. Laffer považuje spekulace o svém jmenování do čela Fedu za nedorozumění. „Byla to hloupost. Já pro vládu nepracuju. Už nikdy,“ diktuje.

Státní služba podle něj mění vztah člověka k pravdě. „Jakmile pracujete pro vládu, jste zaměstnanec. A jakmile jste zaměstnanec, máte přísahu loajality,“ říká. A přidává tvrdou zkušenost ze svého okolí: lidé ve vládě podle něj někdy „vyvracejí argumenty, o kterých vědí, že jsou pravdivé“, jen aby si udrželi přízeň politických patronů. „A to já nechci dělat.“

Připomíná, že také on ve státní správě pracoval – krátce, na začátku sedmdesátých let. „Byl jsem v Bílém domě v letech 1970–1972 a už to nikdy nechci dělat znovu,“ tvrdí. Přidává historku, jež zní jako varování i černý humor zároveň: ze skupiny asi patnácti mladých lidí, kteří tehdy v Bílém domě působili, podle něj „jedenáct šlo do vězení“ v souvislosti s aférou Watergate. „Je to velmi nebezpečná práce,“ upozorňuje.

S Donaldem Trumpem je podle svých slov v pravidelném kontaktu. „Vidím ho zhruba každých pět šest týdnů na hodinu, hodinu a půl, jenom sám,“ popisuje. Trumpovu práci hodnotí pozitivně, i když připouští, že „se někomu jeho styl nemusí líbit“.

Jsou neschopní