Zvoníků už je málo, ale ti poslední zůstávají starému řemeslu věrní | E15.cz

Zvoníků už je málo, ale ti poslední zůstávají starému řemeslu věrní

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Někteří jen stisknou tlačítko v sákristii, jiní stoupají do stovek schodů vysoko do zvonic. Jejich posláním je rozeznít zvony.

Karel Šáda bydlí jen pár desítek metrů od želivského klášterního kostela Narození Panny Marie. Jedna z věcí je v jeho životě pevná. Každou neděli kolem desáté hodiny vyšlape stovku schodů do jedné z věží kostela. Pak jej čeká rozcvička: chytí za lano a rytmickým taháním rozhoupe zvon. „Nejdříve zvon rozhoupu do určitého rytmu a pak za něj musím vzít a zpozdit ho, aby se úderník srdce dotýkal věnce. Při dobržďování chytnu srdce, které se dá udržet, a zvon se dohoupe,“ vysvětluje třiadvacetiletý zvoník Šáda.

Zpočátku se na schodech zadýchal, za ty roky už si ale zvykl. „Celé tělo se zvonění přizpůsobí, protože nahoře se při zvonění docela rozhýbáte,“ říká Šáda.

Když je na věži sám, zvoní někdy i na dva zvony, když je tam s kolegou, rozezní spolu všechny tři funkční zvony želivské baziliky.

Chrám má celkem čtyři zvony, jeden z nich se ale nepoužívá. Nejtěžší váží 1600 kilogramů, ostatní jsou přibližně poloviční. Šáda je zvoník samouk, do věže každý týden nejméně jednou vystoupá už čtvrtým rokem. Dostal se k tomu přirozeně jako aktivní věřící, v křesťanské víře vyrůstal odmalička. „Za ty čtyři roky jsem vynechal zvonění jen několikrát, spočítal bych to na prstech jedné ruky,“ říká mladý muž.

Zvuk zvonu se rozléhá krajinou i věží v závislosti na počasí. „Když je venku teplo, je zvuk jiný, než když mrzne. Nedá se to popsat, ale dá se to slyšet,“ říká Šáda. Někdy zkusí poslouchat, zda uslyší současně zvonit i druhý zvon, který rozhoupává kolega, ale většinou to v silných až ohlušujících rezonancích z vlastní zvonice není slyšet.

Na nefunkčním zvonu želivského chrámu si mohou zájemci zkusit zvonit „nanečisto“. Má totiž ulomené srdce, takže se rozhoupe, ale úderník se věnce nedotkne. Šáda s kolegou mají ještě jednu práci: kontrolují stav zvonic, prohlížejí svrchu klenby chrámu a uklízejí na nich. Jsou to totiž místa, kam kromě nich málokdo přijde.

Je to dost hlasité

Největším zvonem na Vysočině a druhým největším na Moravě je sedmitunová Zuzana v jihlavském chrámu sv. Jakuba. Je sice napojená na elektromechanické zařízení, to ale není úplně samočinné, takže ji každý týden a při velkých svátcích chodí už patnáct let spouštět Martin Němeček a zvon pak ručně dobržďuje.

Vystoupat do takřka čtyřicetimetrové výše plošiny už se mu stalo přirozeným zvykem. „Nelekněte se, bude to dost hlasité,“ upozorňuje Němeček před zvoněním pro jistotu občasné návštěvníky ve věži.

Skřípění, hučení a dunění závěsů zvolna se rozhoupávajícího se zvonu je skutečně intenzivní zážitek. Když pak první údery masivního srdce obrovitý zvon rozezvučí, jde o zážitek přímo fyzický, který vibruje hrudníkem. Zvuk umocňují i chvějící se kamenné stěny zvonice a stolice z hrubých středověkých trámů.

Jihlavská zvonice je pozoruhodná nejen velkým zvonem, ale i historií vyzváněcího zařízení s elektromotorem, které je tam už od roku 1930. Také jeho údržba je Němečkovou činností, který je jinak expertem přes počítače. V sousední věži kostela, která plnila strážní funkci, dnes ukazují místnost věžného, který tu dříve byl nastálo. Poslední svůj skrovný zdejší byt vysoko nad střechami města opustil v roce 1924.

Svatojakubský chrám o svůj velký zvon Zuzana na rozdíl od jiných nikdy nepřišel - vládnoucí moc jej nenechala zabavit ani za první ani za druhé světové války. „Bez nadsázky lze říct, že Zuzanu zachránila během obou válek její velikost. Bylo by nutné vybourat stěnu zvonice a kvůli velikosti a váze zvonu by byl jeho transport z věže tak složitý, že se to asi nevyplatilo,“ řekl jihlavský historik Zdeněk Jaroš.

Mohutný děkanský chrám v Polné totiž například přišel o své zvony hned dvakrát. Zvony zabavené za první světové války zde nahradili novými v letech 1924 až 1928. Jenže v roce 1942 je protektorátní úřady zabavily opět. Současné tři zdejší zvony pořídili správci děkanství za peníze ze sbírek věřících v roce 1998.

Automaty místo svalů

V chrámu sv. Bartoloměje v Pelhřimově jsou čtyři zvony, všechny ale zvoní jen při církevních slavnostech. Běžně svolává věřící na mši jen jeden, který se rozezní pomocí automatického vyzváněče patnáct minut před bohoslužbou. Vikář farnosti u sv. Bartoloměje David Henzl si ručně zazvonil prý jen v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích, kde studoval. „Je to dost namáhavé, na některý jsme museli být i dva. Než rozhoupete těžký zvon, chvilku to trvá. Jeho váha má zase dopad na dozvuk. I když už přestanete tahat za provaz, tak dál zvoní setrvačností. To je třeba odhadnout, přestat ho rozhoupávat dřív a pak ho takzvaně podtrhnout, aby srdce přestalo bít do věnce,“ vysvětluje Henzl.

Právě kvůli fyzické namáhavosti zvonění se nediví, že dnes ve většině kostelů a kaplí někdejší zvoníky nahradila automatická zařízení, která se spouští tlačítkem v sákristii. „Studuji v Itálii a i tam je obvyklé, že zvoníky nahrazují automaty. Údery jsou přesnější a nemusí se o něj nikdo starat. Jen v klášterech z tradice jsou stále zvoníci, kteří zvony svolávají k modlitbě či k obědu,“ říká Henzl.

V jeho farnosti ale jsou i dnes kaple, kde se zvoní ručně - například při pohřbech ve Starém Pelhřimově, kde zvoní kněz, či ve Služátkách. „Pověřený zvoník tam každý den zvoní klekání,“ říká Henzl. Tím se ale člověk nestane ze dne na den. „Každý zvon potřebuje jiný rytmus, takže aby bylo zvonění hezké, nerozházené, musíte získat grif,“ míní Henzl.

Komu zvoní hrana

Elektronicky naprogramované zvonění mají například i v kostele v Osové Bítýšce. Elektrifikovali tady už před více než dvaceti lety. „Sám jsem nikdy nezvonil, i když bych rád. Zvoníka tady nepamatuji, asi už nebyl nikdo ochoten do zvonice chodit,“ míní bítýšský farář Pavel Klouček. Automat v Bítýšce vyzvání tak jako jinde zpravidla klekání, což je tradiční výzva věřícím k modlitbě Anděl Páně ráno, v poledne a večer. Potom se spouští před bohoslužbou. Na vyžádání pozůstalých při úmrtí farníka zvoní „hranu“.

„Co je zvonění? To je pro mě především posvátný zvuk,“ vyznává se velkomeziříčský kostelník Jan Smejkal z chrámu sv. Mikuláše. Ani on ruční zvonění ve „svém“ chrámu nepamatuje. „Zvonil můj bratr v Pustině, ale i tam už zavedli zvonění na elektriku. Jenom když někdo zemře, jde bratr zazvonit umíráčkem,“ vybavuje si sedmdesátiletý Smejkal. I když to sám nedělal, ke zvonům má blízko. „Jednou jsme šli promazat řetězy od motoru na kladku zvonu a zjistili jsme, že u jednoho byl natržený úchyt srdce. Museli jsme tam vyměnit i čepy,“ líčí Smejkal. Uchycení zvonu i jeho srdce je klíčové, při poškození by mohly oba vypadnout a při pádu se poškodit. „Záleží na přístupu do zvonice, když je tam dost místa, jako u nás v kostele, není to tak obtížné, ale když se tam musí stoupat dvanáct metrů po žebříku, není to legrace,“ míní Smejkal.

Kostel sv. Mikuláše v Meziříčí má pět zvonů. Jmenují se Panna Maria, sv. Josef, Cyril a Metoděj a největší, více než dvoutunový, je sv. Mikuláš. Pak je tu ještě bezejmenný zvon umíráček.

Velkomeziříčské zvony jsou nové, ty původní zmizely za rekvizic druhé světové války. Odlili je v roce 1969 v nedalekých Martinicích. Tehdejší velkomeziříčský páter Alois Ambroz je nechal vyladit, takže pro zajímavý zvuk po určitou dobu dokonce vyzváněly v polední znělce křesťanského rádia Proglas.

Sám Smejkal dnes lituje, že už není více zvonů, které se dají obsluhovat ručně. „Zvoníci brali svou práci jako určitou poctu, a když přišla automatika na elektriku, tak to myslím některé hochy i mrzelo, že už nebudou moci chodit zvonit. Kontakt se zvonem je ale náročný na sluch, někteří kvůli tomu pronikavému a silnému zvuku nosili do zvonice chrániče na uši,“ vzpomíná Smejkal. Skončily ve slévárnách Jedním z vyhlášených středisek života křesťanů je noviciát minoritského řádu v Kostelním Vydří. Zatímco v obecním kostele zvoní automat, do velkého klášterního kostela chodí zvoník.

Automat zvoní v nedalekém chrámu kláštera premonstrátů v Nové Říši, dalším z ohnisek duchovního života na Vysočině. Tam neměli donedávna žádné zvony, po zrekvírování za druhé světové války se zpět vrátil jen menší zvonek z roku 1814, ostatní skončily ve slévárnách. „Nové zvony jsme nechali udělat v roce 2003 a tři roky poté jsme dávali do zvonic elektronické zařízení,“ říká opat novoříšského kláštera Marián Rudolf Kosík.

Vedle želivského kláštera je druhým nejstarším ohniskem křesťanství na Vysočině bazilika sv. Prokopa v Třebíči. I tam pravidelně zvony rozhoupává elektronický automat. „Běžně zvoní dva zvony, v neděli zvoní všechny tři naše zvony včetně největšího zvonu Jan Křtitel, který váží třináct set kilogramů,“ řekl farář z baziliky Jakub Holík.

Zřejmě nejslavnějším chrámem v kraji je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. Ten však není proslulý zvoněním, ale svou architekturou, po „zrekvírování“ v něm až dodnes totiž zbyl jen malý nepoužívaný zvonek.

Za táhla v barokní věži v areálu zdejšího zámku však i dnes tahají čtyři zvoníci. „Nemáme automat záměrně, chceme zůstat u tradičního ručního zvonění,“ řekl farář Vladimír Záleský z farnosti Nanebevzetí Panny Marie.

ZVONY NA MORAVĚ:

* Veteránem mezi českými a moravskými zvony je zvon Vilém z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě. Metr a čtvrt vysoký zvon odborníci považují za nejstarší funkční zvon v českých zemích. Kdy byl odlit, není přesně známo. Historici ale soudí, že to mohlo být kolem roku 1300. Pro kostel v Havlíčkově Brodě jej zakoupil významný a bohatý šlechtic Mikuláš Trčka z Lípy roku 1453. (Stejně tak ale považují odborníci za nejstarší v tuzemsku i zvon Ave Maria v minoritském klášteře v Benešově.)

* Druhým největším zvonem na Moravě je jihlavská Zuzana. Ulil ji v roce 1563 pražský zvonař Brikcí z Cimperka v prostoru před hradbami u brány Matky Boží. Zvon o váze 7,1 tuny byl zavěšen na věž kostela sv. Jakuba, kde nahradil starší zvon, zničený požárem v roce 1523. Původně se však zvon nejmenoval Zuzana, ale Jakub, podle světce, kterému byl zasvěcen chrám. Jméno Zuzana však zvon získal podle bohaté jihlavské lazebnice, která na ulití zvonu podle pověsti darovala nejvíce svého majetku. Prý se jednalo o celých 1840 zlatých a Zuzana je věnovala proto, aby vykoupila své hříchy. „Sotvaže zvon byl na věž zavěšen, sedla si Zuzana na stolici mezi dveře chrámové a nechala si zvonem zaživa vyzvánět,“ říká stará jihlavská pověst, vydaná ve sborníku v roce 1993.

* Největší zvon na Moravě nepochází z Vysočiny. Je v katedrále sv. Václava v Olomouci. Má průměr přes dva a půl metru.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video