Cenový strop je past. Proč je vyčkávání u drahého benzinu nejméně špatné řešení?

Není tajemstvím, že kdykoli natankujete na čerpací stanici, nejvíce peněz si z celé transakce vezme stát. Zaplatíte spotřební daň a samozřejmě také DPH, a to dokonce i z této spotřební daně. Často spílaná marže obchodníků se patrně v této krizi také navýšila, ale tvoří naprosté minimum výsledné ceny. A když se špatně nakoupí, může být i záporná. 

Celkem tak jen na vyšší dani z přidané hodnoty dostal stát dle odhadů za měsíc konfliktu Spojených států a Izraele s Íránem zhruba dvě miliardy korun. To už je velmi zajímavá suma – daly by se z toho například zaplatit české starobní důchody zhruba na jeden celý den. To sice nezní jako mnoho, ale v době napjatých veřejných rozpočtů se každá koruna počítá. Nebo si to můžeme představit jako sumu, která by vyjmutím některých obyvatel z povinnosti platit koncesionářské poplatky vypadla z rozpočtu České televize. To je zhruba čtvrtina až třetina jejích příjmů. 

Připomeňme si, že spotřební daň se platí z litru pohonných hmot stejně – bez ohledu na aktuální cenu. Stát si na ní vezme 12,84 koruny z litru benzinu a 9,95 koruny z litru nafty, bez ohledu na cenu. Z výsledné ceny pak odvedeme DPH, tedy v tomto případě 21 procent. Při ceně nafty 50 korun si tak stát vezme k 9,95 koruny ještě dalších 8,68 koruny na DPH. Jelikož je spotřební daň stejná bez ohledu na cenu, bere si stát při vyšších cenách pohonných hmot v procentech menší část celkového koláče, ale v absolutních číslech mu příjem z každého prodaného litru roste. 

Politický obchod, který vládě nevychází

Kdo si tedy na drahých pohonných hmotách vzal nejvíc z našich peněženek? Marže obchodníků mohly mírně vzrůst. Z dlouhodobých zhruba tří korun to dnes může být lehce více. Na stát už jsem ukazoval – jeho pokladna z toho vychází pozitivně. V absolutních číslech ale pochopitelně narostla položka zpracování a distribuce. Ani tady to ale není neobhajitelné, protože výrazně vzrostla cena vstupu, tedy ropy. Smát se tak mohou v celém příběhu nejvíce státy, kde se ropa produkuje. 

Abych státu jen nepřičítal vyšší příjmy, mají vyšší ceny pohonných hmot také opačný efekt na rozpočet. Přestože jsou nafta s benzinem klasickými učebnicovými příklady toho, čemu říkáme nepružná poptávka, drobnou pružnost poptávka po nich přece jen má. Jinými slovy, když zdraží, jezdí se pořád hodně, ale tu a tam někdo natankuje méně, rozmyslí si cestu autem na druhou stranu Evropy nebo počká s převozem zboží, zda se situace neuklidní. Tankuje se tedy pořád hodně, ale o něco méně, což výnosy státu snižuje. Zjevně je to o méně, než o kolik je zvyšuje, ale nelze tento efekt opomenout. Negativně se to také může projevit ve výnosech státu z firemních daní, protože vyšší náklady na přepravu a dopravu snižují zisky řady firem, a tedy i jimi odvedené daně. 

A samozřejmě to pro stát není příjemné. Za dodatečné dvě miliardy příjmů musí čelit naléhavému tlaku občanů, novinářů a opozice. Tak velkému, že se lze bez větších pochyb domnívat, že by politici velmi rádi vyměnili dvě miliardy za klid. Nemusíme tedy za tím hledat žádnou konspiraci, že vysoké ceny pohonných hmot státu vyhovují, a proto s nimi nechce nic dělat. 

Pravdou sice je, že z nich má dodatečné příjmy, ale odpověď na to, proč se situací nic moc nedělá, je mnohem prozaičtější. Žádné zázračné řešení totiž neexistuje. Jsou řešení drahá, jako je snížení spotřební daně či DPH, špatná, jako je kontrola marží, a extrémně špatná, jako je cenový strop. Anebo se dá vyčkávat, což v tomto seznamu není zdaleka nejhorší nápad, ale je to politicky velmi nepříjemné.