Česká ekonomika roste o 1,9 procenta. Důvod ale není tak pozitivní, jak se může zdát
- Česká ekonomika roste, radost je ale předčasná – motor za čísly není ten, který by člověk čekal.
- Robinson a Pátek na pustém ostrově ukazují, proč Česko bohatne úplně jinak.
- Za suchými čísly o produktivitě se skrývá dopad na vaši výplatní pásku i splátku hypotéky.
Že má česká ekonomika řadu problémů, není žádným tajemstvím. Avšak mezi pozitivními zprávami občas můžeme číst o tom, že rosteme, alespoň měřeno oním magickým HDP. A je to pravda. V pátek revidoval Český statistický úřad data o našem růstu za druhé čtvrtletí letošního roku a náš společný koláč narostl o 1,9 procenta. A to není málo, navíc s přihlédnutím k tomu, co se děje ve světě, a především k tomu, že se nedaří růst našemu největšímu obchodnímu partnerovi, tedy Německu.
Je to ale pozitivní příběh jen naoko. Za růstem české ekonomiky totiž nestojí nové technologie či produktivnější práce, ale zejména více práce. Vytváříme více věcí, protože pracujeme více. Ostatně nás je také víc, to se na růstu ekonomiky projevit musí.
Skrytý šlendrián růstu
Abychom zjednodušili celou složitou ekonomickou debatu, jsme nyní v situaci opuštěného ostrova, kdy Robinson chytal jednu rybu denně, ale přidal se k němu Pátek, který chytá taktéž jednu rybu denně. Všichni na ostrově mají teď stejně jako dříve rybu na den, ale celkové HDP ostrova vyrostlo o krásných 100 procent. A podobné je to teď v Česku. Produktivita je, když Robinson vymyslí, jak používat k lovu ryb sítě. Více lidí se také hodí a zprostředkovaně může vést k vyšší produktivitě, protože si s Pátkem můžou rozdělit práci a specializovat se. A to je přesně to, co se nám nedaří. Podrobné shrnutí našeho problému s produktivitou před několika měsíci skvěle shrnul Tomáš Dvořák pro newsletter 11am.
Historii produktivity v samostatné České republice lze rozdělit začátkem pandemie na dvě období. Do té doby jsme viděli, jak místní produktivita rostla, od té doby stagnuje. Zní to smutně, ale hlavním důvodem růstu v prvním období byla naše špatná výchozí pozice. Komunisté nechali naši ekonomiku výrazně zaostalou, takže prakticky jakýkoliv příliv zahraničních investic s sebou přinášel modernizaci a růst produktivity. Nebylo to ale jen o technologiích, ale také o organizaci výroby, kterou má (v dobrém i zlém) tržní ekonomika citelně efektivnější.
Lék na stagnující produktivitu tak známe, sami jsme ho brali. Háček je samozřejmě v tom, že nyní potřebujeme růst z vyššího základu, chtěli bychom nakopnout produktivitu v již vysoce produktivní ekonomice. A to je těžší, než to bylo v devadesátkách. Lákat zahraniční investice je složitější a jejich přínos pro produktivitu klesá.
Návrhy se střetly s politickou realitou
Stále ale můžeme investovat sami do nových technologií a podpořit lepší dělbu práce. Jsou to pořád dokola stejné návrhy – soukromé i veřejné investice do vědy a výzkumu, flexibilnější zákoník práce, podpora českého a evropského kapitálového trhu či snižování bariér mezinárodního obchodu, ale i lepší zdraví. Když poslední Národní ekonomická rada vlády na začátku roku 2024 představila svých 37 návrhů na podporu růstu, bylo to přesně o problému stagnující produktivity. Návrhy jsou veřejné a dá se s nimi pořád pracovat. Politicky je to obtížnější, protože jde typicky o opatření, která nepřinášejí příliš politických bodů a výsledky mají až za delší dobu.
Na konci dne je to příběh, který se dotýká našich peněženek. Bez rostoucí produktivity neporostou naše mzdy, anebo, ještě přesněji, neporostou bez přenášení nákladů jinam do ekonomiky. To vidíme dnes, kdy se mzdy zvyšují slušným tempem, ale bez odpovídajícího růstu produktivity se stávají inflačním tlakem, který drží úrokové sazby vysoko, což nám nejenom zdražuje hypotéky, ale i brzdí investiční činnost. Je tedy zájmem každého z nás, aby se produktivita v Česku opět rozhýbala. Potenciál k tomu nepochybně máme.
