Reakce na výhru Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách byly euforické, ačkoli se jeho vítězství čekalo. Pro nás, kteří ještě věříme i v jinou budoucnost EU, než je definitivní rozpad a preventivní srovnání Bruselu se zemí, je samozřejmě dobře, že Macron porazil Marine Le Penovou. Symbolická hodnota jeho výhry je vysoká. Tímto konstatováním by ale euforie měla končit a dál už je namístě ostražitost.
Macron je hrdým zastáncem další evropské integrace, kromě jiného by rád viděl zvláštní parlament pro země eurozóny – to není nic jiného než tlak na dvourychlostní Evropu. Této a dalším jeho představám mnozí z těch, kteří jásají nad jeho výhrou, tleskat nebudou. V čele s českým premiérem.
Současně dnes nikdo neví, co Macron v čele ekonomiky, která aspiruje na roli dalšího nemocného muže Evropy, skutečně dokáže. V cestě mu stojí nejméně dvě věci: nezaručený výsledek v parlamentních volbách a zaručený odpor mocných odborů proti jeho návrhům na liberalizaci trhu práce.
