Jaký bude svět po válce na Blízkém východě? Téměř jistě horší než před ní
- Válka s Íránem nepřinese nový řád, ale hlubší chaos a slabší Západ, píše businessový newsletter 11am.
- Otřásá Perským zálivem, dál štěpí transatlantickou alianci a zrychluje evropské osamostatňování.
- Nejvíc ze situace zatím těží Čína, která se stylizuje do role stabilnější mocnosti.
Velké války přinášejí nová mezinárodní uspořádání. Třicetiletá válka přinesla vestfálský mír. Napoleonské války daly vzniknout koncertu velmocí. Druhá světová válka pak podnítila vytvoření brettonwoodského systému, dekolonizaci a evropskou integraci. A konečně po studené válce nastoupil liberální světový řád se Spojenými státy jako hegemonem.
Ne všechny války ovšem vedou k nastolení lepšího mezinárodního uspořádání. Válka s Íránem se v tomto ohledu pravděpodobně ukáže jako obzvláště ničivá.
Je pravděpodobné, že válka situaci výrazně zhorší oproti stavu, který panoval v době, kdy ji Spojené státy a Izrael zahájily. Íránský režim rozhodně nebyl nahrazen zřízením vstřícnějším vůči Západu – místo toho se z něj stala ještě tvrdší vojenská diktatura. Ať už tento režim nakonec učiní jakékoli ústupky ohledně svého jaderného programu, jeho vztahy s Čínou, Ruskem a Severní Koreou zůstanou nedotčeny a Írán bude nadále destabilizující silou na Blízkém východě.
Klíčový rozdíl je v tom, že země Perského zálivu sousedící s Íránem nyní ztratily důvěru ve svého amerického ochránce a jsou slabší a rozpolcenější než před válkou.
Vždy tu byly rozpory
Je pravda, že pozice Perského zálivu byla vždy poněkud nejistá. Mezi Spojenými arabskými emiráty a Saúdskou Arábií a mezi Katarem a všemi ostatními šejcháty existovaly hluboké rozpory. Rada pro spolupráci v Perském zálivu (GCC) nikdy nenaplnila svůj potenciál jako politická a ekonomická unie, natož jako vojenská aliance. I pečlivě budovaný obraz Perského zálivu coby stabilního útočiště a lukrativní obchodní křižovatky měl své trhliny.
Válka v Íránu však tento obraz definitivně rozbila, omezila nákladné investiční projekty tamních vládců a podkopala – možná fatálně – jejich snahy zbavit ekonomiky závislosti na ropě. Válka navíc odhalila nefunkčnost GCC a prohloubila rozkoly mezi jejími členy.
Saúdská Arábie se snažila této válce zabránit diplomatickou cestou, zakázala Spojeným státům využívat její základny a vzdušný prostor k doprovodu ropných tankerů Hormuzským průlivem a nadále v zákulisí spolupracuje s Pákistánem na zprostředkování ukončení konfliktu. Výsledkem je vznikající saúdsko-pákistánské spojenectví a pokračující saúdská politika appeasementu vůči Íránu.
Katar – který má vazby Turecko – a Omán budou pravděpodobně pokračovat v politice ústupků vůči Íránu. Naproti tomu Spojené arabské emiráty ostře zkritizovaly své sousedy za neschopnost rozhodným způsobem reagovat na íránské útoky na jejich území a vystoupily z OPEC. Země se nyní čím dál více sbližuje s Izraelem a také s Bahrajnem a Indií.
Roztříštěný Západ
Podobnou roztříštěnost lze pozorovat i na Západě, kde válka prohlubuje rozkol v transatlantické alianci. V rozporu s převládajícím narativem posledních desetiletí nebyla transatlantická aliance nikdy samozřejmostí. Spojené státy mají dlouhou historii izolacionismu a protekcionismu, o čemž svědčí například to, že Woodrow Wilson zemi v roce 1919 nepřipojil ke Společnosti národů a odmítl jakékoli bezpečnostní závazky vůči Evropě – postoj, který otevřel cestu k vzestupu Adolfa Hitlera a další válce.
V nedávné minulosti obětoval prezident Barack Obama plánované rozmístění protiraketové obrany ve východní Evropě v zájmu svého diplomatického „resetu“ s Ruskem. Jeho ministr obrany Robert M. Gates později kritizoval evropské spojence USA za jejich „zjevnou neochotu věnovat nezbytné zdroje“ na to, aby se chovali jako „seriózní a schopní partneři při své vlastní obraně“. Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2014 a nezákonné anexi Krymu se Obama rozhodl nesjednotit spojence USA v NATO k odstrašení Kremlu.
Donald Trump ovšem zašel ještě dál a zaujal vůči Evropě otevřeně nepřátelský postoj, jehož součástí byly i hrozby anexí Grónska a vystoupení Spojených států z NATO. Evropa na to reagovala přijetím nové formy gaullismu, který se vyznačuje masivními investicemi do posílení obranných kapacit a dosažení strategické autonomie.
Transformace evropské bezpečnosti ale teprve začíná. Kontinent, který nemá pod kontrolou svou vlastní digitální infrastrukturu, bude muset dohnat obří inovační náskok Spojených států a dosáhnout určité úrovně technologické autonomie. A evropský neogaullismus, stejně jako ten původní, se dříve či později ztotožní s logikou jaderného odstrašování.
Válka s Íránem vnesla do tohoto procesu novou naléhavost. Přestože Trump válku zahájil bez konzultace se spojenci USA v NATO, požadoval, aby se Evropa do konfliktu po jejich boku zapojila – zejména s cílem pomoci znovu otevřít Hormuzský průliv. Když odmítla, Spojené státy oznámily, že stáhnou pět tisíc vojáků z Německa, a pohrozily dalšími kroky proti Itálii a Španělsku. V tuto chvíli žádný rozumný Evropan nepovažuje americké bezpečnostní záruky za spolehlivé.
Příležitost pro Čínu
Evropa ovšem není jediná, kdo ztratil ve Spojené státy důvěru. Globální Jih, jejž si Trump už odcizil svými cly a pozastavením rozvojové pomoci, nese hlavní břemeno jeho války v Íránu. Neschopnost Spojených států přimět své vlastní spojence, aby pomohli znovu otevřít Hormuzský průliv, spolu s podívanou na rozvojové země přetahující se o dodávky energií a hnojiv živí narativ o přehnaných ambicích a úpadku USA.
Uprostřed chaosu vyvolaného Spojenými státy se mezitím do role stabilizační síly chytře profiluje Čína. Své globální postavení tak dokázala posílit s vynaložením naprosto minimálních nákladů. Mnoho evropských lídrů navštívilo Peking ve snaze najít spolehlivého obchodního partnera, Čína však neučinila žádné ústupky ohledně Ukrajiny, lidských práv ani nadprodukce a dumpingu.
Na summitu s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem minulý týden měl Trump příležitost vyjednat dohodu, která by zmírnila obchodní napětí a otevřela cestu ke spolupráci v klíčových otázkách, jako jsou války na Ukrajině a v Íránu. Dohoda o zmírnění rizik spojených s umělou inteligencí by měla podobně zásadní význam jako smlouvy mezi USA a Sovětským svazem o omezení strategických zbraní během studené války. Pokud ale Si bude pokračovat ve své diplomacii založené na principu hry s nulovým součtem, jak se zdá pravděpodobné, svět na to doplatí.
Historik Šlomo Ben Ami je bývalým izraelským ministrem zahraničí a autorem knihy Prophets without Honor: The 2000 Camp David Summit and the End of the Two-State Solution (Oxford University Press, 2022).
