Jarní pokles nezaměstnanosti maskuje slabší kondici trhu práce i rostoucí propast mezi regiony

Nezaměstnanost v Česku klesla v březnu na pět procent. Média to zaznamenala jako dobrou zprávu a meteorologové by s nimi souhlasili, protože za poklesem stojí hlavně příznivé počasí a nástup sezonních prací. 

Před euforií je ale dobré si číslo zasadit do kontextu. Pět procent je meziročně o sedm desetin procentního bodu více než loni. Trh práce tedy není v takové kondici, jak by jarní čísla mohla naznačovat. A z historického i evropského pohledu jde přesto stále o výsledky, které by nám řada zemí záviděla. 

Česká nezaměstnanost se po celé roky pohybuje výrazně pod průměrem Evropské unie, jenž přesahuje šest procent. Pamatujeme dobu, kdy jsme měli nejnižší nezaměstnanost v celé unii a ekonomové si lámali hlavu, kde vzít lidi. Tato situace se dnes už relativně uklidnila, ale základní obraz platí stále: Česko má funkční trh práce, relativně vysokou participaci a strukturálně nízkou nezaměstnanost. To není samozřejmost a zaslouží si to ocenění. 

Navrch huj, vespod ale…

Jenže průměr je lhář. Za celostátním číslem se skrývá realita, která je od průměru daleko. Na jednom konci spektra je Praha se 3,8 procenta, plná pracovních příležitostí a s přebytkem volných míst. Na druhém konci jsou Ústecký kraj se 7,5 procenta a Karvinsko, kde na jedno volné místo připadá přes dvacet uchazečů. To nejsou jen statistické drobnosti. To jsou dvě různé ekonomické reality uvnitř jednoho státu. 

Regionální rozdíly v nezaměstnanosti nejsou ani nové, ani překvapivé. Jsou to jizvy po průmyslové restrukturalizaci devadesátých let, posílené nízkou mobilitou pracovní síly, horší vzdělaností a nedostatečnou dopravní dostupností. Problém však tkví v tom, že se tyto rozdíly nemažou, ale spíše konzervují. Strukturálně zaostalý region nezaměstnanost nevyřeší tím, že celostátní číslo klesne díky pražskému jarnímu náboru brigádníků. 

Jak to změnit?

Dnes již zrušený NERV ve svém pracovním materiálu k regionálním rozdílům identifikoval devět klíčových oblastí, kde je třeba jednat. Nejde jen o dotace, spíše o jejich lepší cílení a omezení roztříštěnosti. Jde o reformu rozpočtového určení daní, které dnes zvýhodňuje Prahu a velká města na úkor menších regionálních center. Jde o podporu vzdělávání v chudších oblastech, kde školy nemají prostředky ani na podpůrné profese, natož na systémové zlepšení výsledků. A jde o řešení šedé ekonomiky a předluženosti, které v problémových regionech uzavírají lidi v pasti neformální práce. 

Co nefunguje, je myšlení, podle nějž se regionální problémy vyřeší přílivem investic přitažených pobídkami. Známe to dobře: firmy si vyberou region, přijdou, dostanou dotaci a za pár let odejdou. Bez vzdělaných lidí, funkční infrastruktury a motivujícího prostředí žádná fabrika region nespasí. Klíčová je nabídková strana, tedy vzdělání, mobilita, oddlužení a funkční samospráva. Investice bez těchto základů jsou jen drahý způsob, jak čísla krátkodobě vylepšit, mít co dát na billboard a co ukazovat v televizi. 

Březnové pětiprocentní číslo tedy není ani alarmující, ani výrazně pozitivní. Je to hlavně příležitost připomenout si, že česká ekonomika neroste rovnoměrně. A také, že čím déle budeme regionální nerovnosti ignorovat, tím dražší bude jejich řešení.