Komentář Štěpána Křečka: Když se dva perou...
Spojené státy byly ve 20. století ekonomickou i vojenskou supervelmocí, které jiný stát nemohl konkurovat. Současné trendy však ukazují, že na záda USA začíná dýchat Čína. Není se čemu divit, říše středu má čtyřikrát více obyvatel a ekonomický růst z roku 2018 ve výši 6,6 procenta byl nejhorší za posledních 28 let. Amerika loni rostla dvakrát pomaleji.
Americký prezident si je nepříznivých trendů vědom a pochopil, že musí do vztahů s Čínou říznout, jinak se nic nezmění a centrum světového dění se přesune do Asie. Zaútočil proto na slabé místo Pekingu – obrovský obchodní přebytek na úkor USA. Logika útoku byla zřejmá. Čína nebude chtít přijít o zdroj svého bohatství, a tak se s Trumpem dohodne, i když si proti současnému stavu pohorší. Na základě této úvahy byly zahájeny obchodní války.
Ty měly zdrcující dopad na trhy. Rok 2018 byl mnohými investory označován za jeden z nejhorších. Začátek letošního roku však začal pozitivně. Významnou roli sehráli američtí a čínští vyjednávači, kteří sem tam vypustili balonek s informací, že jednání jdou dobrým směrem. Růst trhů od ledna do dubna byl v mnoha ohledech rekordní a například americké indexy vymazaly předchozí ztráty a dosáhly nových maxim.
Na počátku května se však trhy začaly propadat. Znervóznila je Trumpova rétorika. Šéf Bílého domu navýšil cla na čínské zboží a pohrozil, že totéž učiní u veškeré čínské produkce směřující do USA. Investorům se vybavilo, jak Trump ukončil rozhovory s KLDR, a začali se obávat, že by se podobně mohl zachovat i při vyjednávání s Čínou. Proto se trhy začaly propadat, což americký prezident podpořil prohlášeními, která zpochybňovala základní ekonomickou logiku – tvrdil, že USA budou na clech profitovat. Studie Oxford Economics však spočítala, že eskalace obchodních válek by USA připravila o 360 tisíc pracovních míst a sto miliard dolarů.
Čína jako těžká váha sebou nechce nechat cloumat a připravila protiúder. Navíc drží silný trumf v podobě oslabení své měny, který by podpořil čínský export i přes celní bariéry. Vyjednávači na obou stranách si to dobře uvědomují, a proto se snaží dohodnout. Zatím to však vypadá na souboj kohoutů, kteří se nesnesou na jednom dvorku.
Opodál je sleduje třetí kohout – EU. Zatím se směje, protože jí je jasné, že se do ní zbylí kohouti nepustí dřív, než si vyřeší vlastní spory. Evropského kohouta však může smích brzy přejít. V případě, že USA s Čínou uzavřou dohodu, vrhnou se na něj. Bude zajímavé sledovat, jak se s nimi unie dohodne, když se zatím nebyla schopna dohodnout ani s Velkou Británií.