Pět stravenek na nákup a 279 milionů pokuty. Jak vznikl podivný byznys se svačinovou měnou?
- Stravenkové firmy se podle ÚOHS domlouvaly na pravidlech, která měla chránit jejich byznys.
- Kartel za stovky milionů korun je ale jen vrcholem absurdity celého systému.
- Proč stát stále podporuje zvláštní „rohlíkovou měnu“, kterou většina lidí nepotřebuje?
Antimonopolní úřad (ÚOHS) potvrdil pokuty třem významným stravenkovým firmám: Edenred, Pluxee (dříve Sodexo) a Up, celkem za 279 milionů korun. Společnosti Up a Pluxee uvedly, že se kvůli pokutě obrátí na soud, firma Edenred žalobu zvažuje.
Že se úředníkům podařilo těmto firmám prokázat kartelovou dohodu a odměnit ji tučnou pokutou, je samo o sobě šťavnatá informace. Z ekonomického pohledu to navíc znovu nasvěcuje podivnost samotné existence stravenkového byznysu. Že se pak v podivném byznysu dějí podivné věci, už tak překvapivé vlastně ani není.
Podle ÚOHS udržovaly tyto firmy mezi lety 2004 a 2018 dohodu o tom, že obchodům přijímajícím stravenky budou diktovat jejich maximální počet na jeden nákup. Pokud si tedy vybavujete cedule u pokladen hlásající, že můžete najednou zaplatit maximálně pěti stravenkami, byli jste v té chvíli svědky chování kartelu.
Kdyby kterákoliv z těchto firem podobný limit nastavila pouze pro svoje stravenky, bylo by vše v pořádku. Jenže tím by se oproti konkurenci znevýhodnila a její stravenky by pak nikdo nechtěl. Tak se firmy s konkurenty dohodly, že to udělají všechny zároveň. Tím byla naplněna definice kartelového chování a přišel trest. Tuto část příběhu považuje úřad za dostatečně prokázanou a tím jeho role formálně končí. Motivaci firem k tomuto jednání dokazovat nemusí. V rámci svého rozhodnutí ji ovšem částečně rozebírá, a můžeme si tak spolu s ním zaspekulovat.
Podnikatel se stravenkami
Ústřední motivací stravenkářů mohl být mediální obraz. Velmi dobře věděli, že státní podpora jejich produktu stojí a padá s romantickou představou hladového zaměstnance, kterému stát přispěje na vydatný oběd. Pokud namísto toho lidé budou vídat rodiny, jak stohem stravenek platí bedny nákupu před cestou do Chorvatska, romantický obraz bude narušen. Nebo ještě hůře – což se také stávalo – budou vídat podnikatele, jak stravenkami platí nákup proviantu pro svoji restauraci. Aby předešly riziku, že si toho společnost bude všímat a zesílí hlasy pro omezení státní podpory, pokusily se stravenkové firmy tyto případy omezit právě oním limitem.
Dalším důvodem mohla být snaha přesměrovat větší počet zákazníků se stravenkami do restaurací. Kvůli slabší vyjednávací síle totiž restauratéři přinášeli z každé uplatněné stravenky větší zisk než obchodní řetězce. Stanovením limitu pěti stravenek na jeden nákup v obchodě tak rostla atraktivita restaurací, kde žádný limit neexistoval, a tím i ziskovost.
V neposlední řadě mohlo toto omezení zvyšovat šanci, že stravenka propadne. Pokud lidé nebudou mít možnost prostě jednou za čas vzít celý balík stravenek a naráz ho utratit v obchodě, budou je muset používat průběžně. To vyžaduje určitou disciplínu a úsilí. Ne každému se pak podaří stravenky včas utratit, a jakmile některé použít nestihne, stravenková firma slaví. Za stravenku totiž již dostala plně zaplaceno, ale sama ji nemusí proplatit vůbec.
VIDEO: Ze dne na den jsem smazala celé menu, na nálepku drahé dorty jsem alergická, říká Iveta Fabešová v pořadu FLOW
Paralelní svačinová měna
Všechny tyto kuriozity s kriminálním nádechem by se pochopitelně nikdy nestaly, kdyby stravenky vůbec neexistovaly. A právě to je na celém podivném systému s paralelní svačinovou měnou vůbec nejdivnější. Proč existuje?
Z pohledu státu může v některých případech existovat motivace pobízet občany, aby za něco více utráceli. Například za sport. Když budou lidé více sportovat, budou zdravější a stát ušetří za lékařskou péči. Lze tedy obhájit, že daňově zvýhodní část jejich mzdy, pokud bude utracena za tuto konkrétní činnost. Ale jídlo? Potřebuje snad někdo od státu pobídku, aby jedl?
Běžný zaměstnanec ve stravenkách dostává zhruba dva tisíce korun měsíčně. Pokud by stravenky měly jakkoliv ovlivnit jeho chování, musel by existovat scénář, ve kterém by za jídlo a pití dobrovolně tolik nevydal. Pokud naopak dva tisíce za jídlo beztak každý měsíc utratí, jsou stravenky zcela k ničemu. Jeho chování nijak nemění, pouze ho obtěžují nutností občas použít srandovní rohlíkovou měnu. Tu je navíc nutné nákladně udržovat v oběhu a hrozí riziko jejího propadnutí.
