Přichází ropná krize. Měl by stát dotovat bohaté motoristy a vylepšovat hospodaření dopravců?
- Všechno naznačuje tomu, že přichází další z řetězce krizí, tentokrát ropná.
- Přestože ceny pohonných hmot nejsou nijak krizové, ozývá se volání po nižší spotřební dani.
- Komu tím ale vlastně prospějeme?
Kdo se bál, že po dlouhé době najednou nebudeme ve veřejném prostoru mít k řešení žádnou výživnou krizi, může si zřejmě oddechnout. Po soustavě koronavirové, inflační, energetické a válečné nyní možná klepe na dveře krize zbrusu nová – ropná. Stále sice nelze vyloučit, že se situace na Blízkém východě nějakým zázrakem brzy vyřeší a trhy se uklidní, momentálně tomu ovšem mnoho nenasvědčuje a prognózy se dělí víceméně na ty špatné a ty ještě horší.
První vlaštovkou těžkých časů se staly ceny na čerpacích stanicích, které promptně zamířily směrem nahoru. Úměrně jejich hodnotám zároveň začala sílit volání směrem k vládě, která s tím podle mnohých má „něco“ udělat.
Zopakujeme si tedy možná kolečko známé z uplynulých let. Vláda ohlásí, že o situaci ví a je připravena jednat. Rozběhne se odborná diskuze o tom, co by to „něco“ mělo být. Ekonomové se shodnou, že hlavně nesmíme udělat X, ačkoliv lidé X chtějí, protože X situaci neřeší a spíše ji dále zhorší. A nakonec vláda udělá X.
V tomto případě X představuje snížení spotřební daně z pohonných hmot. Lidé nechtějí platit tolik za benzin či naftu a vědí, že z každého litru odvádějí státu kolem 10 korun jen na spotřební dani. Jako elegantní a neškodné řešení se tudíž jeví, že by si stát prostě pár korun z této daně odpustil. Akorát že vůbec.
Jsme benzinově bohatší
V první řadě je nutné upozornit, že ceny pohonných hmot momentálně krizové zdaleka nejsou. Pokud někdo nostalgicky vzpomíná na benzin za 23 korun z roku 2002, měl by si uvědomit, že průměrná mzda tou dobou byla méně než 15 tisíc a vydala tedy maximálně na cca 630 litrů měsíčně. Aktuálně, navzdory „krizi“, si průměrný Čech měsíčně může dovolit asi 1270 litrů. Je tedy benzinově bohatší, než byl po drtivou většinu tohoto tisíciletí.
Kromě toho případné snížení spotřební daně by do konečných cen ani nedoputovalo celé. Stát – a tedy i vy jako daňový poplatník – by snížením o dvě koruny na litr přišel o dvě koruny na litr. Cenu by to ale bezpochyby nesnížilo o celé dvě koruny, část by zůstala u prodejců. To není obvinění z nekalých obchodních praktik, to je léty prověřená ekonomická realita.
Vyšší ceny benzinu navíc nejsou nějakým zlomyslným výmyslem, ale signálem z trhu, že ropy je málo a mělo by se s ní šetřit. Pokud stát prostřednictvím nižší daně tento signál překryje, vytváří tím mezi lidmi iluzi, že ropy málo není. Lidé tedy nezmění své chování, aby reflektovali, že je benzin drahý, a budou ho tankovat více. Jako společnost se tedy budeme chovat neefektivně, plýtvat vzácným zdrojem a v kontextu celé ekonomiky pálit miliardy korun v chybných rozhodnutích.
Slevy pro bohaté
Sporné jsou i distribuční efekty snížení spotřební daně. Pochopitelně se najde i mnoho výjimek, ale obecně platí, že více pohonných hmot nakupují majetnější lidé. Sleva na litr tedy znamená, že se daňový poplatník skládá primárně ve prospěch největších spotřebitelů, tedy typicky těch bohatých.
Znamená to tedy, že vláda nemá dělat vůbec nic? Ne nutně. Lze si představit, že pokud stávající stav potrvá delší dobu, mohou se některé konkrétní skupiny obyvatel dostat do problémů, které nezavinily a není v jejich silách je řešit. Typicky se bude jednat o nízkopříjmové, kteří závisejí na dojíždění do práce. Těm se dá vypomoct relativně levně, pokud podporu skutečně zacílíme přímo na ně.
Druhou skupinou, o které zřejmě uslyšíme, pak budou dopravci. Za jejich podnikatelskou ziskovost, která pochopitelně závisí i na cenách pohonných hmot, nicméně daňový poplatník zodpovědnost nenese. Z pohledu státu by zde byl prostor pro zásah jedině v případě, kdy by reálně hrozilo systémové selhání, tedy úpadky celých firem a narušení tuzemské logistiky. I to lze řešit bez velkého plýtvání, například výhodnými překlenovacími půjčkami.
Dosavadní odmítavý postoj vlády ke snížení spotřebních daní má jednoznačnou oporu v ekonomické logice. Nebylo by to ovšem poprvé, kdyby postupem času sílícímu tlaku veřejnosti vláda podlehla a k líbivému, ale chybnému řešení nakonec sáhla. Tak jí držme palce, ať to tentokrát vydrží.
Autor je hlavním ekonomem investiční společnosti Investika.
